Mistři světa v šachu 1821 - 1886
Louis-Charles Mahé de La Bourdonnais (1821–1840)
Louis-Charles Mahé de La Bourdonnais (nebo Labourdonnais, 1797, Réunion - 13. prosince 1840, Londýn) byl francouzský šachový mistr. Proslavil se sérií šesti zápasů s Alexanderem McDonnellem roku 1834, z nichž čtyři vyhrál a dva prohrál. Tím si získal pověst nejsilnějšího hráče Evropy (a prakticky i světa) své doby. Napsal knihu Nouveau Traité du jeu des échecs (Nové pojednání o šachové hře, Paříž 1833), která jako první na světě obsahuje návod, jak studovat šachy z knih a jak v mysli pročítávat šachové varianty, a roku 1836 založil první šachový časopis světa, Le Palamède, který redigoval až do roku 1839.
Louis Charles de La Bourdonnais pocházel ze staré šlechtické rodiny a narodil se na francouzském ostrově Réunion, kde byl jeho dědeček guvernérem. Do Paříže přesídlil roku 1814 a roku 1818 se stal šachovým profesionálem v Café de la Régence, kde měl vlastní šachový stůl. Zde hrál dvanáct hodin denně, sedm dnů v týdnu. Roku 1820 se stal žákem Alexandra Deschapellese, který měl v té době pověst nejlepšího světového hráče.
Roku 1821 uspořádal Deschapelles v Saint-Cloud nedaleko Paříže turnaj, kterého se kromě obou francouzských hráčů zúčastnil ještě skotský hráč John Cochrane. Dle svého zvyku poskytl Deschapelles oboum svým soupeřům výhodu, tentokrát to byl pěšec na sloupci f a dva tahy. La Bourdonnais turnaj vyhrál, když Cochrana porazil 7:0 a Deschapellese 6:1. Deschapelles pak veřejně prohlásil La Bourdonnaise za svého nástupce.
Slávu La Borurdonnaisovi pak přineslo vítězství v několikaetapovém zápase s anglickým šachovým mistrem Alexanderem McDonnellem, nejsilnějším hráčem v Anglii té doby.
Zápas se odehrál roku 1834 v Londýně ve Westmisterském šachovém klubu (Westminster Chess Club) a trval přes čtyři měsíce Začal v červnu a skončil po odehrání osmdesáti pěti partií až v říjnu (jde o nejdelší zápas v šachové historii). Hrálo se denně kromě nedělí, každá partie začala přesně v poledne a pokud neskončila do šesti (zcela výjimečně do sedmi) hodin, byla přerušena a pokračovalo se v ní příští den. Pro jednotlivé partie nebyl určen žádný časový limit a McDonnell pravidelně nad některými tahy přemýšlel i přes hodinu. Proto La Bourdonnais mezi tahy odcházel do vedlejší místnosti, kde hrál se zájemci rychlé šachové partie o finanční sázky a vydělal si tak peníze navíc.
Zápas mezi Labourdonnaisem a McDonnellem byl také první šachovou událostí v historii, kterou mohla veřejnost sledovat prostřednictvím tisku. Po skončení série byla pak dokonce vydána i kniha, obsahující vybrané partie zápasu, které obětavě zapsal letitý sekretář Westmisterského klubu William Greenwood Walker (zemřel roku 1834 bezprostředně po ukončení zápasu).
Celkového skóre 45:27 (=13) ve prospěch La Bourdonnaise bylo dosaženo v šesti kratších, bezprostředně po sobě následujících zápasech o nestejném počtu partií, nichž La Bourdonnais vyhrál první 16:5 (=4), třetí 6:5 (=1), čtvrtý 8:3 (=7) a pátý 7:4 (=1) a jeho soupeř druhý 5:4 a šestý rovněž 5:4. V partiích druhého zápasu, který La Bourdonnais prohrál, hrál McDonnell tzv. Evansův gambit, který jeho soupeř vůbec neznal. Výsledek šestého zápasu vyzněl sice také v McDonnellův prospěch, ale ve skutečnosti musela být celá série přerušena, protože obchodní záležitosti vyžadovali La Bourdonnaisovu přítomnost v Paříži. La Bourdonnais chtěl v zápase pokračovat v roce 1835, ale McDonnell, který se prý maratónem partií velmi vyčerpal a oslabil, těžce onemocněl a zemřel.
Protože v roce 1831 přišel La Bourdonais ve finančních spekulacích o zděděný majetek, pracoval jako sekretář Pařížského šachového klubu. Když ten v roce 1839 ukončil svou činnost, zůstal La Bourdonnais zcela bez prostředků a musel prodávat své knihy, nábytek a dokonce i šaty. Odjel proto pracovat do Londýna, kde v roce 1840 zemřel. Pochován je nedaleko svého velkého soupeře McDonnella na hřbitově v Kensal Green. Pohřební výlohy zaplatil George Walker, jeden z organizátorů jeho zápasu s McDonnellem.
Pierre Charles Fournier de Saint-Amant (1840–1843)
Pierre Charles Fournier de Saint-Amant (12. září 1800 na zámku Latour poblíž města Monflanquin - 29. října 1872, Alžír) byl francouzský šachový mistr, považovaný od roku 1840 (po smrti La Bourdonnaise) do roku 1843 za nejlepšího světového hráče.
Pierre Charles Fourniér de Saint-Amant byl žákem Alexandra Deschapellese a Williama Schlumbergera a pravidelně hrával v Café de la Régence. Dle dostupných zdrojů docházela za ním často do do kavárny jeho žena (první známá tzv. "šachová vdova") a Sain-Amant byl volán domů, aby si splnil své manželské povinnosti.
Roku 1834 byl Saint-Amant již natolik silným hráčem, že vedl tým Café de la Régence ve vítězném korespondenčním zápase proti Westmisterskému šachovému klubu. V letech 1842 – 1847 byl rovněž redaktorem časopisu Le Palamède. V roce 1848 se stal vysokým důstojníkem francouzské národní gardy, členem prozatimní vlády a později významným diplomatem.
Saint-Amant byl posledním velkým francouzským šachistou 19. století. Roku 1836 porazil v Londýně George Walkera 5:3 (=1) a Williama Frasera1 2:1 a roku 1843 (rovněž v Londýně) svého budoucího nástupce na pomyslném šachovém trůně Angličana Howarda Stauntona v poměru 3:2 (=1), což bylo považováno za vítězství romantické šachové školy nad pokračovateli F. A .D. Philidora, ke kterým se Staunton hlásil. V odvetě v Café de la Régence v Paříži v tom samém roce však již Staunton Saint-Amanta porazil 11:6 (=4), a to byl také konec francouzské nadvlády ve světovém šachu.
Roku 1861 se Saint-Amant usadil v Alžíru, kde také zemřel.
Howard Staunton (1843–1851)
Howard Staunton (duben 1810, Westmorland - 22.června 1874, Londýn) byl anglický šachový mistr považovaný v letech 1843 až 1851 za nejsilnějšího hráče na světě.
Svůj titul neoficiálního mistra světa v šachu si Howard Staunton vybojoval ve dvou zápasech s Francouzem Pierrem Charlesem Fournierem de Saint-Amantem. První z nich se konal v dubnu a v květnu roku 1843 v Londýně a Staunton v něm ještě prohrál 3:2 (=1), V odvetě v Café de la Régence v Paříži v listopadu a prosinci téhož roku však již Staunton Saint-Amanta porazil 11:6 (=4) a nastoupil na jeho pomyslný trůn.
Svoje vedoucí postavení ve světovém šachu pak Staunton obhájil ještě roku 1846 v Londýně vítězstvím nad německými šachisty Danielem Harrwitzem v poměru 7:0 a Bernhardem Horwitzem v poměru 14:7 (=3) a roku 1851 rovněž v Londýně vítězstvím nad ruským mistrem finského původu Jänischem 7:2 (=1),
Staunton také patřil k významným organizátorům šachového života. Zabýval se myšlenkou založit mezinárodní šachovou federaci a podílel se i na organizaci mezinárodního turnaje v Londýně v roce 1851. V turnaji hrál jako favorit, ale skončil až na čtvrtém místě a musel svůj neoficiální titul světového šampióna předat vítězi turnaje, německému šachistovi Adolfu Anderssenovi, který jej v semifinále vyřadil 4:1, V zápase o třetí místo pak Staunton prohrál s Elijahem Williamsem 3:4 (=1).
Když pak roku 1853 prohrál Staunton v Bruselu s německým šachistou Tassilem von Heydebrandem und der Lasou 5:3 (=4), opustil prakticky světové šachové kolbiště. Paul Morphy jej v roce 1858 vyzýval k zápasu již marně.
Staunton byl skutečně originální šachový myslitel. V praxi často odkládal okamžité obsazení centra pěšci a raději využíval metody postupného strategického tlaku na střed s pomocí tzv. fiancheattovaných střelců, čímž vlastně předběhl myšlenky hypermodernistické školy. Hrál přísně pozičně, výborně manévroval, byl chladnokrevný v obraně, nepouštěl se do odvážných kombinací (obětoval jen tehdy, když se daly důsledky oběti přesně propočítat) a spokojoval se i s malou výhodou, kterou však celkem přesně uplatňoval v koncovkách. Svým bezpečným založením partie a jejím pozičním vedením rozvinul učení F. A. D. Philidora a předjímal již některé názory Wilhelma Steinitze. Je po něm pojmenována anglická hra, kterou uvedl do praxe.
Staunton se také zabýval pravidly šachu a zasloužil se o zavedení časové kontroly, tj. časového omezení partie, které určuje kolik tahů a v jaké době musí hráč odehrát. Roku 1843 založil první anglický šachový časopis Chess Player’s Chronicle, vedl světově známou šachovou rubriku v časopise Illustrated London News, navrhl definici indexů šachových zahájení a z jeho iniciativy byla v roce 1857 založena British Chess Association, první šachová organizace na světě. Působil i jako šachový učitel, neboť napsal šachovou učebnici Chess Player’s Handbook (1847, Příručka šachového hráče) a dílo The Chess Player’s Companion (vydáno až 1896, Společník šachového hráče). Po Stauntonovi byl také z reklamních důvodů roku 1849 pojmenován elegantní typ šachových figurek (tzv. „stauntonky“), se kterými se v západních zemích hraje dodnes.
Karl Ernst Adolf Anderssen (1851–1858, 1860–1866)
Karl Ernst Adolf Anderssen (6. července 1818, Vratislav, tehdy Breslau v Prusku – 13. března 1879, tamtéž) byl německý šachový mistr, jeden z nejuznávanějších šachových mistrů 19. století.
Karl Ernst Adolf Anderssen, povoláním profesor matematiky, pocházel z Pruska. Narodil se ve Vratislavi (tehdy Breslau), prožil zde prakticky celý život a takém zde zemřel. Šachy se naučil hrát v devíti letech od svého otce, studoval partie J. B. Allgaiera a F. A. D. Philidora. Ještě na počátku čtyřicátých let hrál šachy zřídka a v cizině byl prakticky zcela neznámý. Roku 1845 prohrál zápas s Ludwigem Bledowem 4:0 (=1), ale již v roce 1848 remizoval s Danielem Harrwitzem 5:5 (=0).
Když byl v roce 1851 z iniciativy Howarda Stauntona uspořádán v Londýně v rámci Světové výstavy první velký mezinárodní šachový turnaj, Anderssen v něm nečekaně zvítězil a přebral tak Stauntonovi titul neoficiálního mistra světa. Na turnaj bylo pozváno šestnáct předních světových šachistů, kteří byli rozlosování do osmi dvojic a hrálo se vyřazovacím způsobem. V prním kole vyřadil Anderssen Němce Lionela Kieseritzkyho 2:0 (=1), v druhém kole maďarského mistra Józsefa Széna 4:2, v semifinále Howarda Stauntona 4:1 a ve finále dalšího anglického hráče Marmadukeho Wyvilla 4:2 (=1).
Během turnaje sehrál Anderssen několik volných partií (tj. partií mimo soutěž) se svým soupeřem z prvního kola Lionelem Kieseritzkym. Jedna z nich proslula jako tzv. nesmrtelná partie (Immortal Game), jejíž průběh vychází z tehdejších názorů na šachové umění. Je romantický a s nádhernou kaskádou obětí: bílý hráč (Anderssen) obětoval téměř všechen materiál a svého soupeře porazil. O rok později dosáhl vítězství v jiné slavné neformální partii proti Jeanu Dufresnemu, která vešla do historie pod názvem nevadnoucí partie (Evergreen Game).
Za nejsilnějšího hráče světa byl Anderssen považován až do roku 1858, kdy během vánočních prázdnin podlehl v Paříži jinému géniovi šachové hry Američanu Paulovi Morphymu 2:7 (=2). Na pomyslný šachový trůn se však vrátil znovu roku 1860 po odchodu Morphyho z vrcholné šachové scény. V roce 1861 porazil v Londýně v rakouského šachového mistra Ignaze Kolische 4:3 (=2) a svojí pověst nejlepšího světového hráče potvrdil vítězstvím na významném mezinárodním turnaji v Londýně v roce 1862, kde v konkurenci dalších třinácti předních světových šachistů získal dvanáct bodů ze třinácti.
Mezi Anderssenoými soupeři na tomto turnaji byla i nově vycházející šachová hvězda Rakušan Wilhelm Steinitz, který se brzy stal jeho vážným konkurentem. K jejich vzájemnému zápasu došlo v Londýně v létě roku 1866, přičemž bylo dohodnuto, že vítězem se stane ten, kdo první vyhraje osm partií. Steinitz v zápase zvítězil v poměru 8:6 (=0).
Přestože Steinitz nepodával v bezprostředně následujících letech výkony, opravňující ho považovat se za neoficiálního mistra světa, Anderssenovi již nebyl tento pomyslný titul nikdy zpět navrácen, a to i přes jeho vítězství na silně obsazeném turnaji konaném v roce 1870 v Baden-Badenu, kde Steinitze dokonce dvakrát porazil.[3] Svou roli v tom jistě sehrála i jeho porážka v zápase s Johannem Zukertortem v roce 1871 v poměru 2:5 (=0)
Adolf Anderssen byl i jedním ze zakladatelů dnešního kompozičního šachu a ve své době patřil k nejlepším šachovým skladatelům. Roku 1864 založil s Gustavem Neumannem Neue Berliner Schachzeitung.
Paul Charles Morphy (1858–1860)
Paul Charles Morphy (22. června 1837, New Orleans, Louisiana - 10. července 1884 tamtéž), byl americký šachista, neoficiální mistr světa své doby. Některými bývá považovám za největšího šachistu všech dob.
Paul Charles Morphy se narodil v New Orleansu ve státě Louisiana jako syn úspěšného advokáta. Od osmi let hrál s nejlepšími hráči ve městě, sehrál s nimi stovky partií a ve třinácti letech byl nejlepším místním hráčem a jedním z nejlepších hráčů v USA. Například v rozmezí let 1849-1850 sehrál přes padesát partií s Eugènem Rousseauem a vyhrál většinu z nich. Když roku 1850 zavítal do New Yorku maďarský šachista Johann Jacob Löwenthal, považovaný za jednoho z nejsilnějších evropských hráčů, Morphy jej překvapivě porazil 2:0 (=1).
Svou závratnou ale krátkou šachovou kariéru zahájil Morphy v roce 1857, kdy zvítězil v New Yorku na turnaji při prvním americkém šachovém kongresu. Na turnaj bylo pozváno šestnáct nejlepších amerických hráčů, hrálo se vyřazovacím způsobem (na postup bylo nutno vyhrát tři partie, na vítězství ve finále pět partií), Morphy lehce porazil všechny své soupeře a vybojoval si tak titul mistra USA v šachu. V prvním kole turnaje porazil Morphy Jamese Thompsona1 3:0, ve druhém kole Alexandra Beauforta Meeka2 rovněž 3:0, v semifinále Theodora Lichtenheina 3:0 (=1) a ve finále Louise Paulsena 5:1 (=2).
Po svém vítězství v New Yorku toužil Morphy sehrát zápas s Howardem Stauntonem, kterého i přes slávu Adolfa Anderssena považoval za nejsilnějšího šachistu světa. Když Staunton odmítl pozvání do USA s tím, že jako neprofesionální hráč nemůže na dlouhou dobu opustit své zaměstnání, odjel Morphy v červnu roku 1858 do Anglie dohodnout střetnutí se Stauntonem osobně. V Anglii šel Morphy od vítězství k vítězství:
* Morphy - Thomas Wilson Barnes celkově 19:8 (=1),
* Morphy - Henry Edward Bird 10:1 (=1),
* Morphy - Samuel Standige Boden 6:1 (=4),[4]
* Morphy - Eduard Löwe 6:0,
* Morphy - Johann Jacob Löwenthal 9:3 (=2),
* Morphy - George Webb Medley 3:2 (=1),
* Morphy - John Owen 5:0 (=2).
Zápas se Stauntonem se Morphymu však vyjednat nepodařilo. Staunton se zápasu vyhýbal a s Morphym sehrál jen dvě konzultační partie, kdy na jedné straně šachovnice zasedli Morphy s Barnesem a na druhé Staunton s Owenem, přičemž Morphy a Barnes obě partie vyhráli.
Protože zápas se Stauntonem byl v nedohlednu (Staunton se namísto zápasu s Morphym zúčastnil koncem srpna roku 1858 vyřazovacího turnaje při druhém šachovém kongresu Britské šachové asociace v Birminghamu, přičemž Morphy účast na tomto turnaji odmítl, aby Stauton nemohl tvrdit, že tento turnaj nahradil jejich společný zápas), rozhodl se Morphy koncem srpna odjet do Paříže. Před odjezdem ještě sehrál v Birminghamu simultánku naslepo s výsledkem 6:1 (=1).
V Paříži v Café de la Régence se Morphy nejprve střetl s předním německým šachistou Danielem Harrwitzem s výsledkem 5:2 (=1). Harrwitz sice vyhrál první dvě partie, pak však z dalších šesti pět prohrál a zápas vzdal. Protože během zápasu Harrwitz neustále požadoval oddechový čas a odkládal partie, sehrál Morphy v Café de la Régence další simultánku naslepo, tentokrát ještě s lepším výsledkem 6:0 (=2).
Poté následovala další série vítězství:
* Morphy - Jules Arnous de Rivière 5:2 (=1),
* Morphy - Paul Journoud3 3:0,
* Morphy - Francois Jules Devinck4 2:0 (=1),
* Morphy - Pierre Charles Fournier de Saint-Amant 1:0.
Protože Staunton definitivně odmítl k zápasu nastoupit, potřeboval Morphy k potvrzení světového prvenství porazit ještě Adolfa Anderssena, který však již šest let šachy na vrcholové úrovni nehrál. Přesto Adolf Anderssen během vánočních prázdnin roku 1858 do Paříže přijel. S Morphym sehrál během devíti dnů (od 20. do 28. prosince) jedenáct partií s celkovým výsledkem 2:7 (=2) ve svůj neprospěch..
Počátkem roku 1859 porazil ještě Morphy v Paříži Angličana Augusta Mongrediena 7:0 (=1) a pak se v květnu triumfálně navrátil zpět do vlasti. Zde ho okázale uvítali přední představitelé americké vědy a kultury v čele s básníkem Henrym Wadsworthem Longfellowem, protože pro veřejnost byl Morphy prvním Američanem, který ve svém oboru dokázal předstihnout Evropany. Při slavnostním ceremoniálu byl Morphy nazván mistrem světa v šachu, což bylo poprvé v historii, kdy byl tento titul použit.
Po vypuknutí občanské války v USA se Morphy rozhodl nezúčastnit se bojů na straně Jihu. Odcestoval na Kubu a později opět do Francie, kde se však již začala projevovat jeho duševní choroba. Od roku 1860 se přestal zúčastňovat významných šachových turnajů (především nepřijel na turnaj v Londýně v roce 1862, který definitivně navrátil Adolfa Anderssena zpět na první příčku v žebříčku světových šachistů) a po návratu do Ameriky na šachy postupně zcela zanevřel. Přispělo k tomu bezesporu i to, že americká společnost nepřijala Morphyho jako advokáta, protože šachy byly tehdy ještě považovány za zábavu nedůstojnou „seriózního“ člověka. Poslední šachové partie sehrál Morphy v roce 1869 v New Orleansu s Charlesem Amadeem Maurianem (1838 – 1912), svým nejčastějším soupeřem, s výsledkem 6:2.
Před smrtí trpěl Morphy utkvělými představami, záchvaty melancholie, později i paranoiou. Zemřel ve čtyřicet sedmi letech na mozkovou mrtvici. Za svůj život sehrál 227 soutěžních partií a zvítězil v 83 procentech z nich. Morphyho úspěch byl založen na kombinaci skvělého útočného umění a zdravé strategie; intuitivně chápal, jak se má útok správně připravit. Jeho závratná šachová kariéra trvala v podstatě něco málo přes dva roky. Jeho pojetí šachu bylo však na svou dobu převratné a obohatilo šachovou teorii ve všech fázích šachové partie. Morphy měl vynikající techniku hry a překonával své soupeře v koncovkách. Zároveň ale pochopil, že nejdůležitější podmínkou úspěchu v šachové partii je mobilizace sil v zahájení. Nebál se obětí, věděl o významu centra a otevřených drah pro figury. Dokázal skvěle útočit, přitom však základním principem jeho stylu nebyl útok na krále, ale poziční, zpravidla nátlaková, ale velmi promyšlená hra.
Wilhelm Steinitz (1866–1883)
Wilhelm Steinitz se narodil 14. května 1836 v Praze v rodině nezámožného židovského obchodníka. Šachy se učil hrát od roku 1848 se svým přítelem ze školy, ale nebral je nijak vážně, dokud se v roce 1858 nepřestěhoval do Vídně, kde studoval matematiku a pokušel se stát se novinářem. Poté co z finančních a také ze zdravotních důvodů neuspěl, začal hrát šachy ve vídeňské kavárně Romer. V roce 1859 skončil na přeboru Vídně (Wiener Schachgesellschaft) na třetím místě1, v roce 1860 byl druhý1 a v roce 1861 jej vyhrál impozantním výsledkem třiceti bodů z 31 partií a získal přezdívku rakouský Morphy.
Po neúspěchu na šachovém turnaji v Londýně roku 1862, kde skončil až na šestém místě (turnaj vyhrál Adolf Anderssen), se Steinitz rozhodl zůstat v britské metropoli, tehdejším „středu“ šachového světa. Brzy pak bylo všem zřejmé, že Anderssonovi, „úřadujícímu“ prvnímu hráči světa, roste ve Steinitzovi velmi vážný soupeř. Ještě v roce 1862 porazil Steinitz v Londýně Itala Serafina Duboise 5:3 (=1) a v září zvítězil na mistrovství Londýna s výsledkem 7:0 (po tomto turnaji se stal Steinitz šachovým profesionálem). Na přelomu roku 1862 a 1863 porazil (opět v Londýně) anglického hráče Josepha Henryho Blackburna 7:1 (=2), v roce 1863 Frederika Deacona 5:1 (=1) a Augustuse Mongrediena 7:0 (=0), na přelomu let 1863 a 1864 Valentina Greenna2 7:0 (=2). V roce 1865 vyhrál Steinitz společně s Georgem Alcockem MacDonnellem v Dublinu mistrovství Irska a v červnu roku 1866 vyřazovací turnaj v Londýně, kde dosáhl osmi vítězství a tří remíz, přižemž ve finále porazil Valentina Greena 2:0.
K zápasu mezi Anderssenem a Steinitzem došlo v Londýně v létě roku 1866 (zápas začal 18. července a skončil 10. srpna), přičemž bylo dohodnuto, že vítězem se stane ten, kdo první vyhraje osm partií. Steinitz v zápase zvítězil v poměru 8: 6 (=0) a začal být považován za nejsilnějšího hráče světa (Steinitz později tvrdil, že již tomto zápase se stal oficiálním mistrem světa v šachu, ačkoliv žádný takový titul nebyl před zahájením zápasu v sázce). Zápas je zajímavý také tím, že v něm poprvé byly použity mechanické šachové hodiny (muselo se odehrát dvacet tahů za dvě hodiny).
Své světové prvenství potvrdil Steinitz ještě na podzim téhož roku v zápase s jedním z nejlepších anglických hráčů Henrym Edwardem Birdem, kterého porazil 7:5 (=5).
Ale již v roce 1867 bylo Steinitzovo neoficiální prvenství ve světovém šachu snadno zpochybnitelné. Na turnaji v Dundee byl druhý za Gustavem Neumannem a na turnaji v Paříži, konaném u příležitost čtvrté světové výstavy, až třetí za Ignazem Kolischem a překvapením turnaje Simonem Winawerem. Rovněž neúspěch na silně obsazeném turnaji, konaném v roce 1870 v Baden-Badenu, kde skončil druhý za Adolfem Anderssenem (se kterým na turnaji prohrál obě dvě partie), jej příliš neopravňoval k tomu, aby se považoval za světovou jedničku.
V dalších letech však šla Steinitzova forma opět nahoru. V Londýně roku 1872 nejprve vyhrál s plným počtem sedmi bodů (před J. H. Blackburnem, Johannesem Zukertortem, Cecilem Valentinem De Vere, G. A. MacDonnellem a dašími) a poté zde zvítězil v zápase nad Zukertortem 7:1 (=4). Roku 1873 zvítězil na silně obsazeném turnaji pořádaném ve Vídni u příležitosti páté světové výstavy (před Blackburnem, Anderdsenem a dalšími – celkem se zúčastnilo dvanáct hráčů). Roku 1875 rozdrtil v Londýně Blackburna v poměru 5:0 (=1) a o rok později dokonce 7:0 (=0).
Silných turnajů v Paříži roku 1878 a v Londýně roku 1881 se však Steinitz zúčastnil pouze jako dopisovatel, na turnaji ve Vídni v roce 1882 se podělil o první místo se Simonem Winawerem a v roce 1883 v Londýně skončil druhý za Zukertortem, kterého proto mnozí (především v Německu) začali považovat za světovou jedničku namísto Steinitze.
Druhým místem na londýnském turnaji přišel Steinitz také o jeden ze zdrojů svých příjmů. Od roku 1873 vedl totiž šachovou rubriku v deníku Field, ale nyní redakce Fieldu převedla vedení šachové rubriky na vítěze turnaje Zukertorta. Steinitz se pak ještě téhož roku přestěhoval do USA, zde si změnil své křestní jméno na William a posléze roku 1888 získal americké státní občanství.
V Americe již v roce 1883 porazil Steinitz v New Yorku Georga Henryho Mackenzieho 3:1 (=2), ve Filadelfii Diona Martineze3 3:1 (=3) a v Havaně Celsa Golmaya Zúpideho 8:1 (=2). Roku 1885 založil Steinitz International Chess Magazine, který řídil do roku 1891 a psal také šachové články do The New York Tribune a do The New York Herald.
Protože od roku 1883 byl za nejlepšího hráče světa jedněmi považován Steinitz a druhýmu Zukertort, dohodli se oba hráči na vzájemném zápase, jehož podmínky oba soupeři dokonce uzavřeli u notáře. Vítěz zápasu se měl stát oficiálním mistrem světa v šachu.
Zápas se uskutečnil v roce 1886 v USA, Vítězem zápasu se měl stát ten, kdo první dosáhne deseti výher. První třetina zápasu se hrála od 11. do 20. ledna 1886 v New Yorku (do čtyř výher jednoho ze soupeřů), druhá od 3. do 10. února v Saint Louis (do dalších tří výher) a zbytek do 16. února do 29. března v New Orleansu.
Steinitz zahájil zápas výhrou s černými figurami ve svém nejlepším stylu. I v dalších třech partiích dosáhl vždy slibnější pozice, ale chybami partie ztratil. Když pak prohrál i pátou partii, byl výsledek po první části zápasu překvapivě 4:1 pro Zukertorta. Po čtrnácti dnech odpočinku připravil však Steinitz v Saint Louis ještě větší překvapení, když ze čtyř partií získal tři body a stav zápasu vyrovnal na 4: 4. New Orleans se pak stal svědkem Steinitzova triumfu. Až na nejdelší třináctou partii zápasu nepřenechal soupeři ani jeden celý bod a zejména v závěru byl nepřekonatelný. Z jedenácti partií šest vyhrál, ve čtyřech remizoval, zvítězil celkově 10:5 (=5) a stal se prvním oficiálním mistrem světa v šachu, tj. mistrem, kterého všeobecbě uznala celá šachová veřejnost.
Steinitz vyhrál zápas ve velké formě. Dovedl uplatnit drobné poziční výhody, objevit skryté slabiny soupeřovy pozice a ukázal rovněž, že správně vedená obrana je forma šachového boje rovnocenná útoku. Přesvědčivě tak dokázal, že titul nejlepšího šachisty světa mu patří právem. Je ovšem také pravda, že Zukertort v důsledku počínajících zdravotních obtíží nevydržel nervově náročný zápas.
Roku 1888 navrhli šachoví mecenáši z Havany, že uspořádají další zápas o titul mistra světa a na Steinitzovi ponechali, koho si vybere za soupeře.4 Steinitz si k zápasu o titul sportovně vybral Rusa, Michaila Ivanoviče Čigorina, se kterým dvakrát prohrál na turnaji v Londýně v roce 1883.
Zápas mezi Steinitzem a Čigorinem na deset výher z dvaceti partií začal v Havaně 20. ledna roku 1889 a skončil 24. února. Probíhal v nezvykle ostrém sledu výher a proher, až na poslední partii bez jediné remízy a Steinitz v něm zaslouženě, zejména díky drtivému závěru, zvítězil 10:6 (=1).
Další Steinitzovým soupeřem se stal britský hráč původem zMaďarska Isidor Gunsberg, kterému vítězství na významných mezinárodních šachových turnajích i výsledky v zápasech s předními šachovými mistry té doby umožnily pomýšlet na zápas se Steinitzem.
Jejich střetnutí začalo 9. prosince roku 1890 a skončilo 22. ledna 1891. Hrálo se na dvacet partií a o možnostech vyzývatele se hodně pochybovalo. Gunsberg však celý šachový svět do jisté míry překvapil, neboť po pěti partiích zápasu vedl 2:1 (=2). Pak se však Steinitz vzpamatoval a výbornou hrou v dalších šesti partiích otočil stav ve svůj prospěch na 4:2 (=5). Po určitém polevení, kdy začal uplatňovat určité novinky v zahájení, dovolil Steinitz Gunsbergovi snížit na 5:4 (=7), pak však přišlo definitivní rozhodnutí. Steinitz v sedmnácté partii dosáhl černými kameny remízy, osmnáctou partii bílými vyhrál a v devatenácté mu již stačilo remizovat, což se také stalo. Steinitz tedy celkově zvítězil 6:4 (=9) a opět obhájil svůj titul šachového mistra světa.
Na šachové scéně se ale opět objevil Čigorina, který porazil Steinitze ve dvou partiích hraných telegraficky kabelogramy mezi New Yorkem a Petrohradem. V těchto patiích měl Steinitz demonstrovat správnost svých teoretických rozborů Evansova gambitu, a to vedením jak bílých, tak i černých figur. Hra začala 23. října 1890, na jeden tah měl každý hráč dva dny, a koncem dubna 1891 oznámil mistr světa, že obě partie vzdává. Toto působivé Čigorinovo vítězství vyvolalo tlak na jeho nový zápas se Steinitzem. Během tří dnů přišly dva návrhy na organizaci tohoto střetnutí, a to od Petrohradské šachové společnosti a z Havany. Volba místa náležela Steinitzovi jako obhájci titulu, a ten zvolil opět Havanu.
Zápas byl zahájen na Nový rok 1892 a skončil 24. února. Hrálo se do deseti výher, ale bylo dohodnuto, že pokud bude dosaženo stavu 9:9, bude se hrát tak dlouho, dokud jeden ze soupeřů nevyhraje další tři partie. Ještě po dvanácté partii byl stav zápasu 5:3 (=4) pro Čigorina, ale v následující dvě partie Steinitz vyhrál a vyrovnal na 5: 5. Následovala série šesti výher bílými kameny, takže po dvacáté partii byl stav nerozhodný 8:8. Dvacátá první partie skončila nerozhodně, ale pak Steinitz opět vyhrál dvě partie za sebou a zvítězil 10:8 (=5).
Již po zápase s Gunsbergem se pětapadesátiletý Steinitz vyjádřil, že by již nechtěl nastoupit k nějakému dalšímu velkému zápasu o mistra světa a toto své tvrzení opakoval i po svém druhém vítězství nad Čigorinem. Steinitz správně tušil, že ztratil dost na své bývalé síle, a také jeho zdravotní stav se značně zhoršil (byl postižen těžkou dnou, pohyboval se jen o holi a trpěl i častými nervovými záchvaty). Avšak aktivní šachové činnosti zanechat nemohl, protože to byl prakticky jediný zdroj jeho příjmů. Proto musel také přijmout výzvu nového soupeře, mladého Němce Emanuela Laskera, jehož dosažené výsledky jej k zápasu opravňovaly. Po delších jednáních byly dohodnuto, že se bude hrát do deseti výher, že zápas začne v New Yorku a až jeden soupeř dosáhne čtyř výher, bude se pokračovat ve Filadelfii do dalších tří výher jednoho soupeře. Zbytek zápasu se pak odehraje v kanadském Montrealu.
Zápas mezi Steinitzem a Laskerem začal v Manhattan Chess Clubu v New Yorku dne 15.března roku 1894. Ještě po šesti partiích byl stav 2:2 (=2), ale pak Steinitz ztratil dvě partie a po první třetině, která skončila 5. dubna, prohrával 4:2 (=2). Během devítidenní přestávky se hráči přesunuli do Filadelfie, kde se ale hrály od 14. do 21. dubna pouhé tři partie, které všechny Lasker vyhrál. Nevyrovnaná Steinitzova hra, která zavinila, že prohrál pět partií za sebou, přivodila pro něho zoufalý stav 2:7 (=2). Pak následovalo stěhování do Montrealu s přerušením zápasu skoro na dva týdny. V Montrealu se začalo hrát 3. května a začátek jako by nasvědčoval, že se Steinitzovi ještě podaří uskutečnit něco z jeho plánů. Ve dvanácté partii sice bílými remizoval, ale pak vyhrál dvě partie za sebou a upravil stav zápasu na 4:7 (=3). Lasker však vyhrál patnáctou i šestnáctou partii a dosáhl tak stavu 9:4 (=3). Od tohoto okamžiku nesměl Steinitz prohrát ani jednu partii. Z posledních sil se vzchopil a vyhrál černými sedmnáctou partii. V osmnácté však jen remizoval a devatenáctá partie, která se hrála 26. května 1894, byla poslední partií zápasu. Lasker zvítězil 10:5 (=4) a získal titul mistra světa.
Po ztrátě titulu využil Steinitz svého práva a vyzval Laskera k odvetnému zápasu. Než se však tento zápas po dvou letech uskutečnil, byly uspořádány tři významné šachové turnaje. Prvním z nich byl mezinárodní turnaj v Hastingsu roku 1895, kde Steinitz skončil až na pátém místě, neuspěl ovšem ani Lasker, který skončil třetí (tunaj vyhrál Američan Harry Nelson Pillsbury, druhý skončil Čigorin, čtvrtý byl Siegbert Tarrasch, zúčastnilo se dvacet dva hráčů). Druhým byl turnaj v Petrohradě, konaný na přelomu let 1895/96. Měl to být šestikolový souboj prvních pěti hráčů z Hastingsu, Tarrasch se však turnaje nezúčastnil. Lasker napravil svou pošramocenou reputaci z Hastingsu a turnaj vyhrál, druhý byl Steinitz, který odsunul na třetí místi Pillsburyho a na čtvrté Čigorina, jemuž domácí prostředí příliš nesvědčilo. Rovněž turnaj v Norimberku 1896 přinesl vítězství Laskerovi, o bod za ním skončil mladý maďarský mistr Géza Mároczy, pak následovali Pillsbury a Tarrasch, za nimi David Janowski a teprve na šestém místě Steinitz, jehož hra neslibovala pro odvetné utkání s Laskerem příliš mnoho.
Odvetný zápas Lasker – Steinitz se hrál od 7. listopadu roku 1896 do 13. ledna roku 1897 v Moskvě. Steinitzova forma však byla nevalná a jeho fyzický stav dosti špatný. Trpěl nespavostí, nervovou vyčerpaností a špatně se pohyboval. Bojoval sice zoufale, ale zabránit drtivé porážce 10:2 (=5) již nemohl. Po zápase se nervově zhroutil a byl se souhlasem amerického konzula dopraven na psychiatrickou kliniku, kde si ho ponechali déle než měsíc. Pobyt v tomto ústavu, který Steinitz nesl velmi těžce, zřejmě uspíšil jeho šachový konec. Posledním zábleskem jeho génia bylo čtvrté místo na velkém mezinárodním turnaji ve Vídni roku 1898, ale Kolíně nad Rýnem v tom samém roce skončil pátý a v v Londýně v roce 1899 dokonce až desátý a poprvé nedosáhl na místo dotovaného cenou. Závěr života tak prožil v nouzi. Emanuel Lasker uspořádal v jeho prospěch sbírku a v newyorské Opeře se hrálo představení, jehož výtěžek připadl Steinitzovi. Brzy nato však Steinitz v New Yorku zemřel.
Steinitz rozvinul, položil základní kameny moderní strategie a stal se jedním z vyvratitelů starého romantického vedení partie. Za svůj život sehrál dvacet devět zápasů s předními světovými hráči a odešel jen dvakrát (právě s Laskerem) poražen. Z partií, které sehrál (a bylo jich přes čtyři sta), vyhrál přes 64 procent.
Na začátku své šachové dráhy hrával Steinitz jako všichni ostatní v rytmu romantické šachové školy. Později se však prosadil Steinitzův nezměrný strategický talent a jeho hra se od základu změnila. Steinitz se už nehnal za kolosálními obětními kombinacemi, ale začal uplatňovat malé strategické výhody vedoucí k výhře, a tak otevřel šachové hře nové, doposud neprozkoumané kraje šachového myšlení. Steinitz tak navázal na poziční umění boje založené Phillidorem a Stauntonem a rozvinul jej. Mnohé z jeho teoretických myšlenek si zachovaly platnost až do dnešních dnů. Steinitz například učil, že hráč, který má dočasnou výhodu, musí útočit, aby ji proměnil ve výhodu trvalou.
Steinitzovo šachové dílo zevšeobecnil a díky svému nespornému pedagogickému talentu zpřístupnil nejširší šachové veřejnosti vynikající německý mistr Siegbert Tarrasch.
Johannes Hermann Zukertort (1883–1886)
Johannes Hermann Zukertort (7. září 1842, Lublin – 20. června 1888, Londýn) byl přední německý šachový mistr (od roku 1878 měl britské občanství), jeden z nejlepších světových šachistů sedmdesátých a osmdesátých let 19. století.
Zukertort se narodil v Lublinu. Navštěvoval gymnázium ve Vratislavi, kde se ve třinácti letech naučil hrát šachy. Měl velké a všestranné nadání. Byl vynikající lékař, znal dvanáct jazyků, byl i hudebním kritikem a autorem několika filosofických prací. Rozhodl se ale pro šachovou kariéru.
V šachu se stal žákem Adolfa Anderssena, se kterým sehrál mnoho tréninkových partií a s nímž i redigoval šachový časopis. Stejně jako Anderssen se domníval, že základem šachu jsou kombinace, a spolu se svým učitelem tak patřil k představitelům tzv. romantické stylu šachu. Postupně se vypracoval mezi nejlepší hráče své doby.
Zukertort působil také jako publicista. V letech 1867 – 1871 redigoval s Adolfem Anderssenem Neue Berliner Schachzeitung a spolupracoval s Jeanem Dufresnem na učebnici šachové hry Lehrbuch des Schachspiels (1884), která vyšla během následujících deseti let v šesti vydáních. Byl i vynikajícím hráčem partií naslepo (dokázal naslepo sehrát 16 partií současně)
Přehled Zukertortových významných zápasů a turnajů:
* 1868 prohra v zápase s Anderssenem 3:8 (=1),
* 1869 třetí místo (společně s Emilem Schalloppem) na turnaji v Brémách za Adolfem Anderssenem a Johannessem von Minckwitzem,
* 1869 třetí místo (společně s Emilem Schalloppem a Johannessem von Minckwitzem) na turnaji v Hamburku za Adolfem Anderssenem a Louisem Paulsenem,
* 1871 vítězství v zápase nad Adolfem Anderssenem 5:2 (=0)
* 1872 třetí místo na turnaji v Londýně za Wilhelmem Steinitzem a J. R. Blackburnem,
* 1872 prohra v zápase se Wilhelmem Steinitzem 1:7 (=4),
* 1877 vítězství na turnaji v Kolíně nad Rýnem,
* 1877 druhé místo (společně Adolfem Anderssenem) na turnaji v Lipsku za Louisem Paulsenem,
* 1878 vítězství na turnaji v Paříži
* 1881 vítězství v zápase nad J. H. Blackburnem 7:2 (=5),
* 1881 druhé místo na turnaji v Berlíně za J. H. Blackburnem,
* 1883 vítězství na turnaji v Londýně: tohoto úspěchu si Zukertort cenil nejvíce (zvítězil s tříbodovým náskokem před Steinitzem, což otřáslo jeho postavením nejlepšího světového hráče).
* 1886 prohra v zápase o titul mistra světa se Wilhelmem Steinitzem 5:10 (=5)
Po vítězství Zukertorta na turnaji v Londýně roku 1883 ho Wilhelm Steinitz, který byl považován za neoficiálního mistra světa, vyzval k oficiálnímu zápasu o titul. Spor nastal o místě konání, Zukertort chtěl hrát v Londýně, tam ale zase nechtěl hrát Steinitz, který žil v USA. Nakonec se tento historicky první zápas o titul mistra světa v šachu konal s tříletým zpožděním až v roce 1886.
Zápas se hrál se ve třech městech v USA. První část Zukertort s přehledem vyhrál, když z pěti partií získal 4 body. Poté už se mu nedařilo a Steinitz se stal vítězem poměrem 10:5 (=5). Plánované odvety v Londýně se Zukertort již nedožil.
Porážku v zápase o titul mistra světa Zukertort špatně nesl a přičítal ji špatnému americkému podnebí. Zdá se však, že se začal projevovat i jeho zhoršený zdravotní stav, v jehož důsledku nevydržel nervově náročný zápas a kvůli kterému nemohl později hrát náročné turnaje. V Londýně v roce 1887 byl sice ještě čtvrtý, ale na mezinárodním mistrovství Německa ve Frankfurtu v tom samém roce skončil až šestnáctý z jednadvaceti účastníků. Ke konci života tak Zukertort žil v bídě. 19. června roku 1888 se při šachové partii zhroutil (prý hlady) a o den později zemřel.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mistrovstv%C3%AD_sv%C4%9Bta_v_%C5%A1achu
