Mistři světa v šachu 1886 - 1946

Wilhelm Steinitz (1886—1894)

Wilhelm Steinitz se narodil 14. května 1836 v Praze v rodině nezámožného židovského obchodníka. Šachy se učil hrát od roku 1848 se svým přítelem ze školy, ale nebral je nijak vážně, dokud se v roce 1858 nepřestěhoval do Vídně, kde studoval matematiku a pokušel se stát se novinářem. Poté co z finančních a také ze zdravotních důvodů neuspěl, začal hrát šachy ve vídeňské kavárně Romer. V roce 1859 skončil na přeboru Vídně (Wiener Schachgesellschaft) na třetím místě1, v roce 1860 byl druhý1 a v roce 1861 jej vyhrál impozantním výsledkem třiceti bodů z 31 partií a získal přezdívku rakouský Morphy.

Po neuspěchu na šachovém turnaji v Londýně roku 1862, kde skončil až na šestém místě (turnaj vyhrál Adolf Anderssen), se Steinitz rozhodl zůstat v britské metropoli, tehdejším „středu“ šachového světa. Brzy pak bylo všem zřejmé, že Anderssonovi, „úřadujícímu“ prvnímu hráči světa, roste ve Steinitzovi velmi vážný soupeř. Ještě v roce 1862 porazil Steinitz v Londýně Itala Serafina Duboise 5:3 (=1) a v září zvítězil na mistrovství Londýna s výsledkem 7:0 (po tomto turnaji se stal Steinitz šachovým profesionálem). Na přelomu roku 1862 a 1863 porazil (opět v Londýně) anglického hráče Josepha Henryho Blackburna 7:1 (=2), v roce 1863 Frederika Deacona 5:1 (=1) a Augustuse Mongrediena 7:0 (=0), na přelomu let 1863 a 1864 Valentina Greenna2 7:0 (=2). V roce 1865 vyhrál Steinitz společně s Georgem Alcockem MacDonnellem v Dublinu mistrovství Irska a v červnu roku 1866 vyřazovací turnaj v Londýně, kde dosáhl osmi vítězství a tří remíz, přižemž ve finále porazil Valentina Greena 2:0.

K zápasu mezi Anderssenem a Steinitzem došlo v Londýně v létě roku 1866 (zápas začal 18. července a skončil 10. srpna), přičemž bylo dohodnuto, že vítězem se stane ten, kdo první vyhraje osm partií. Steinitz v zápase zvítězil v poměru 8: 6 (=0) a začal být považován za nejsilnějšího hráče světa (Steinitz později tvrdil, že již tomto zápase se stal oficiálním mistrem světa v šachu, ačkoliv žádný takový titul nebyl před zahájením zápasu v sázce). Zápas je zajímavý také tím, že v něm poprvé byly použity mechanické šachové hodiny (muselo se odehrát dvacet tahů za dvě hodiny).

Své světové prvenství potvrdil Steinitz ještě na podzim téhož roku v zápase s jedním z nejlepších anglických hráčů Henrym Edwardem Birdem, kterého porazil 7:5 (=5).

Ale již v roce 1867 bylo Steinitzovo neoficiální prvenství ve světovém šachu snadno zpochybnitelné. Na turnaji v Dundee byl druhý za Gustavem Neumannem a na turnaji v Paříži, konaném u příležitost čtvrté světové výstavy, až třetí za Ignazem Kolischem a překvapením turnaje Simonem Winawerem. Rovněž neúspěch na silně obsazeném turnaji, konaném v roce 1870 v Baden-Badenu, kde skončil druhý za Adolfem Anderssenem (se kterým na turnaji prohrál obě dvě partie), jej příliš neopravňoval k tomu, aby se považoval za světovou jedničku.

V dalších letech však šla Steinitzova forma opět nahoru. V Londýně roku 1872 nejprve vyhrál s plným počtem sedmi bodů (před J. H. Blackburnem, Johannesem Zukertortem, Cecilem Valentinem De Vere, G. A. MacDonnellem a dašími) a poté zde zvítězil v zápase nad Zukertortem 7:1 (=4). Roku 1873 zvítězil na silně obsazeném turnaji pořádaném ve Vídni u příležitosti páté světové výstavy (před Blackburnem, Anderdsenem a dalšími – celkem se zúčastnilo dvanáct hráčů). Roku 1875 rozdrtil v Londýně Blackburna v poměru 5:0 (=1) a o rok později dokonce 7:0 (=0).

Silných turnajů v Paříži roku 1878 a v Londýně roku 1881 se však Steinitz zúčastnil pouze jako dopisovatel, na turnaji ve Vídni v roce 1882 se podělil o první místo se Simonem Winawerem a v roce 1883 v Londýně skončil druhý za Zukertortem, kterého proto mnozí (především v Německu) začali považovat za světovou jedničku namísto Steinitze.

Druhým místem na londýnském turnaji přišel Steinitz také o jeden ze zdrojů svých příjmů. Od roku 1873 vedl totiž šachovou rubriku v deníku Field, ale nyní redakce Fieldu převedla vedení šachové rubriky na vítěze turnaje Zukertorta. Steinitz se pak ještě téhož roku přestěhoval do USA, zde si změnil své křestní jméno na William a posléze roku 1888 získal americké státní občanství.

V Americe již v roce 1883 porazil Steinitz v New Yorku Georga Henryho Mackenzieho 3:1 (=2), ve Filadelfii Diona Martineze3 3:1 (=3) a v Havaně Celsa Golmaya Zúpideho 8:1 (=2). Roku 1885 založil Steinitz International Chess Magazine, který řídil do roku 1891 a psal také šachové články do The New York Tribune a do The New York Herald.

Protože od roku 1883 byl za nejlepšího hráče světa jedněmi považován Steinitz a druhýmu Zukertort, dohodli se oba hráči na vzájemném zápase, jehož podmínky oba soupeři dokonce uzavřeli u notáře. Vítěz zápasu se měl stát oficiálním mistrem světa v šachu.

Zápas se uskutečnil v roce 1886 v USA, Vítězem zápasu se měl stát ten, kdo první dosáhne deseti výher. První třetina zápasu se hrála od 11. do 20. ledna 1886 v New Yorku (do čtyř výher jednoho ze soupeřů), druhá od 3. do 10. února v Saint Louis (do dalších tří výher) a zbytek do 16. února do 29. března v New Orleansu.

Steinitz zahájil zápas výhrou s černými figurami ve svém nejlepším stylu. I v dalších třech partiích dosáhl vždy slibnější pozice, ale chybami partie ztratil. Když pak prohrál i pátou partii, byl výsledek po první části zápasu překvapivě 4:1 pro Zukertorta. Po čtrnácti dnech odpočinku připravil však Steinitz v Saint Louis ještě větší překvapení, když ze čtyř partií získal tři body a stav zápasu vyrovnal na 4: 4. New Orleans se pak stal svědkem Steinitzova triumfu. Až na nejdelší třináctou partii zápasu nepřenechal soupeři ani jeden celý bod a zejména v závěru byl nepřekonatelný. Z jedenácti partií šest vyhrál, ve čtyřech remizoval, zvítězil celkově 10:5 (=5) a stal se prvním oficiálním mistrem světa v šachu, tj. mistrem, kterého všeobecbě uznala celá šachová veřejnost.

Steinitz vyhrál zápas ve velké formě. Dovedl uplatnit drobné poziční výhody, objevit skryté slabiny soupeřovy pozice a ukázal rovněž, že správně vedená obrana je forma šachového boje rovnocenná útoku. Přesvědčivě tak dokázal, že titul nejlepšího šachisty světa mu patří právem. Je ovšem také pravda, že Zukertort v důsledku počínajících zdravotních obtíží nevydržel nervově náročný zápas.

Roku 1888 navrhli šachoví mecenáši z Havany, že uspořádají další zápas o titul mistra světa a na Steinitzovi ponechali, koho si vybere za soupeře.4 Steinitz si k zápasu o titul sportovně vybral Rusa, Michaila Ivanoviče Čigorina, se kterým dvakrát prohrál na turnaji v Londýně v roce 1883.

Zápas mezi Steinitzem a Čigorinem na deset výher z dvaceti partií začal v Havaně 20. ledna roku 1889 a skončil 24. února. Probíhal v nezvykle ostrém sledu výher a proher, až na poslední partii bez jediné remízy a Steinitz v něm zaslouženě, zejména díky drtivému závěru, zvítězil 10:6 (=1).

Další Steinitzovým soupeřem se stal britský hráč původem zMaďarska Isidor Gunsberg, kterému vítězství na významných mezinárodních šachových turnajích i výsledky v zápasech s předními šachovými mistry té doby umožnily pomýšlet na zápas se Steinitzem.

Jejich střetnutí začalo 9. prosince roku 1890 a skončilo 22. ledna 1891. Hrálo se na dvacet partií a o možnostech vyzývatele se hodně pochybovalo. Gunsberg však celý šachový svět do jisté míry překvapil, neboť po pěti partiích zápasu vedl 2:1 (=2). Pak se však Steinitz vzpamatoval a výbornou hrou v dalších šesti partiích otočil stav ve svůj prospěch na 4:2 (=5). Po určitém polevení, kdy začal uplatňovat určité novinky v zahájení, dovolil Steinitz Gunsbergovi snížit na 5:4 (=7), pak však přišlo definitivní rozhodnutí. Steinitz v sedmnácté partii dosáhl černými kameny remízy, osmnáctou partii bílými vyhrál a v devatenácté mu již stačilo remizovat, což se také stalo. Steinitz tedy celkově zvítězil 6:4 (=9) a opět obhájil svůj titul šachového mistra světa.

Na šachové scéně se ale opět objevil Čigorina, který porazil Steinitze ve dvou partiích hraných telegraficky kabelogramy mezi New Yorkem a Petrohradem. V těchto patiích měl Steinitz demonstrovat správnost svých teoretických rozborů Evansova gambitu, a to vedením jak bílých, tak i černých figur. Hra začala 23. října 1890, na jeden tah měl každý hráč dva dny, a koncem dubna 1891 oznámil mistr světa, že obě partie vzdává. Toto působivé Čigorinovo vítězství vyvolalo tlak na jeho nový zápas se Steinitzem. Během tří dnů přišly dva návrhy na organizaci tohoto střetnutí, a to od Petrohradské šachové společnosti a z Havany. Volba místa náležela Steinitzovi jako obhájci titulu, a ten zvolil opět Havanu.

Zápas byl zahájen na Nový rok 1892 a skončil 24. února. Hrálo se do deseti výher, ale bylo dohodnuto, že pokud bude dosaženo stavu 9:9, bude se hrát tak dlouho, dokud jeden ze soupeřů nevyhraje další tři partie. Ještě po dvanácté partii byl stav zápasu 5:3 (=4) pro Čigorina, ale v následující dvě partie Steinitz vyhrál a vyrovnal na 5: 5. Následovala série šesti výher bílými kameny, takže po dvacáté partii byl stav nerozhodný 8:8. Dvacátá první partie skončila nerozhodně, ale pak Steinitz opět vyhrál dvě partie za sebou a zvítězil 10:8 (=5).

Již po zápase s Gunsbergem se pětapadesátiletý Steinitz vyjádřil, že by již nechtěl nastoupit k nějakému dalšímu velkému zápasu o mistra světa a toto své tvrzení opakoval i po svém druhém vítězství nad Čigorinem. Steinitz správně tušil, že ztratil dost na své bývalé síle, a také jeho zdravotní stav se značně zhoršil (byl postižen těžkou dnou, pohyboval se jen o holi a trpěl i častými nervovými záchvaty). Avšak aktivní šachové činnosti zanechat nemohl, protože to byl prakticky jediný zdroj jeho příjmů. Proto musel také přijmout výzvu nového soupeře, mladého Němce Emanuela Laskera, jehož dosažené výsledky jej k zápasu opravňovaly. Po delších jednáních byly dohodnuto, že se bude hrát do deseti výher, že zápas začne v New Yorku a až jeden soupeř dosáhne čtyř výher, bude se pokračovat ve Filadelfii do dalších tří výher jednoho soupeře. Zbytek zápasu se pak odehraje v kanadském Montrealu.

Zápas mezi Steinitzem a Laskerem začal v Manhattan Chess Clubu v New Yorku dne 15.března roku 1894. Ještě po šesti partiích byl stav 2:2 (=2), ale pak Steinitz ztratil dvě partie a po první třetině, která skončila 5. dubna, prohrával 4:2 (=2). Během devítidenní přestávky se hráči přesunuli do Filadelfie, kde se ale hrály od 14. do 21. dubna pouhé tři partie, které všechny Lasker vyhrál. Nevyrovnaná Steinitzova hra, která zavinila, že prohrál pět partií za sebou, přivodila pro něho zoufalý stav 2:7 (=2). Pak následovalo stěhování do Montrealu s přerušením zápasu skoro na dva týdny. V Montrealu se začalo hrát 3. května a začátek jako by nasvědčoval, že se Steinitzovi ještě podaří uskutečnit něco z jeho plánů. Ve dvanácté partii sice bílými remizoval, ale pak vyhrál dvě partie za sebou a upravil stav zápasu na 4:7 (=3). Lasker však vyhrál patnáctou i šestnáctou partii a dosáhl tak stavu 9:4 (=3). Od tohoto okamžiku nesměl Steinitz prohrát ani jednu partii. Z posledních sil se vzchopil a vyhrál černými sedmnáctou partii. V osmnácté však jen remizoval a devatenáctá partie, která se hrála 26. května 1894, byla poslední partií zápasu. Lasker zvítězil 10:5 (=4) a získal titul mistra světa.

Po ztrátě titulu využil Steinitz svého práva a vyzval Laskera k odvetnému zápasu. Než se však tento zápas po dvou letech uskutečnil, byly uspořádány tři významné šachové turnaje. Prvním z nich byl mezinárodní turnaj v Hastingsu roku 1895, kde Steinitz skončil až na pátém místě, neuspěl ovšem ani Lasker, který skončil třetí (tunaj vyhrál Američan Harry Nelson Pillsbury, druhý skončil Čigorin, čtvrtý byl Siegbert Tarrasch, zúčastnilo se dvacet dva hráčů). Druhým byl turnaj v Petrohradě, konaný na přelomu let 1895/96. Měl to být šestikolový souboj prvních pěti hráčů z Hastingsu, Tarrasch se však turnaje nezúčastnil. Lasker napravil svou pošramocenou reputaci z Hastingsu a turnaj vyhrál, druhý byl Steinitz, který odsunul na třetí místi Pillsburyho a na čtvrté Čigorina, jemuž domácí prostředí příliš nesvědčilo. Rovněž turnaj v Norimberku 1896 přinesl vítězství Laskerovi, o bod za ním skončil mladý maďarský mistr Géza Mároczy, pak následovali Pillsbury a Tarrasch, za nimi David Janowski a teprve na šestém místě Steinitz, jehož hra neslibovala pro odvetné utkání s Laskerem příliš mnoho.

Odvetný zápas Lasker – Steinitz se hrál od 7. listopadu roku 1896 do 13. ledna roku 1897 v Moskvě. Steinitzova forma však byla nevalná a jeho fyzický stav dosti špatný. Trpěl nespavostí, nervovou vyčerpaností a špatně se pohyboval. Bojoval sice zoufale, ale zabránit drtivé porážce 10:2 (=5) již nemohl. Po zápase se nervově zhroutil a byl se souhlasem amerického konzula dopraven na psychiatrickou kliniku, kde si ho ponechali déle než měsíc. Pobyt v tomto ústavu, který Steinitz nesl velmi těžce, zřejmě uspíšil jeho šachový konec. Posledním zábleskem jeho génia bylo čtvrté místo na velkém mezinárodním turnaji ve Vídni roku 1898, ale Kolíně nad Rýnem v tom samém roce skončil pátý a v v Londýně v roce 1899 dokonce až desátý a poprvé nedosáhl na místo dotovaného cenou. Závěr života tak prožil v nouzi. Emanuel Lasker uspořádal v jeho prospěch sbírku a v newyorské Opeře se hrálo představení, jehož výtěžek připadl Steinitzovi. Brzy nato však Steinitz v New Yorku zemřel.

Steinitz rozvinul, položil základní kameny moderní strategie a stal se jedním z vyvratitelů starého romantického vedení partie. Za svůj život sehrál dvacet devět zápasů s předními světovými hráči a odešel jen dvakrát (právě s Laskerem) poražen. Z partií, které sehrál (a bylo jich přes čtyři sta), vyhrál přes 64 procent.

Na začátku své šachové dráhy hrával Steinitz jako všichni ostatní v rytmu romantické šachové školy. Později se však prosadil Steinitzův nezměrný strategický talent a jeho hra se od základu změnila. Steinitz se už nehnal za kolosálními obětními kombinacemi, ale začal uplatňovat malé strategické výhody vedoucí k výhře, a tak otevřel šachové hře nové, doposud neprozkoumané kraje šachového myšlení. Steinitz tak navázal na poziční umění boje založené Phillidorem a Stauntonem a rozvinul jej. Mnohé z jeho teoretických myšlenek si zachovaly platnost až do dnešních dnů. Steinitz například učil, že hráč, který má dočasnou výhodu, musí útočit, aby ji proměnil ve výhodu trvalou.

Steinitzovo šachové dílo zevšeobecnil a díky svému nespornému pedagogickému talentu zpřístupnil nejširší šachové veřejnosti vynikající německý mistr Siegbert Tarrasch.

Emanuel Lasker (1894-1921)

Lasker pocházel z pruského města Berlinchen. Šachy začal hrát v jedenácti letech, když mu je koupil jeho starší bratr, a o deset let později (v roce 1889) získal na regionálním turnaji v Breslau, který vyhrál společně s Emilem von Feyerfeilem, titul šachového mistra. V tom samém roce skončil na turnaji v Amsterdamu druhý za Amosem Burnem a v Berlíně porazil Curta von Bardelebena 2:1 (=1). V roce 1890 skončil na turnaji v rakouském Grazu třetí za maďarským šachistou Guylou Makovetzem a Rakušanem Johannem Heinrichem Bauerem, ale v zápasech porazil v Liverpoolu Henryho Edwarda Birda 7:2 (=3) a v Berlíně Jacquese Miesese 5:3.

V roce 1892 vyhrál Lasker turnaj v Londýně (před J. H. Blackburnema, Jamesem Masonem, Isidorem Gunsbergem a H. E. Birda) a v zápasech porazil v Londýně J. H. Blackburna 6:0 (=4) a v Newcastle upon Tyne Birda rovněž 6:0 (=4). Roku 1893 odjel Lasker na americké turné. V New Yorku vyhrál turnaj, který pořádal Manhattan Chess Club, s třinácti body ze třinácti partií a v zápasech porazil v Havaně Kubánce Celsa Golmaya Zúpideho 2:0 (=1) a Andrese Clementa Vasqueze 3:0 a v New Yorku Jacksona Showaltera 6:2 (=2) a Ala Ettlingera5 5:0.

Dosažené výsledky přesvědčily Laskera, že je natolik silný, aby mohl vyzvat stávajícího mistra světa Wilhelma Steinitze k zápasu o titul. Steinitz výzvu přijal a po delších jednáních bylo dohodnuto, že se bude hrát do deseti výher. Zápas začne v New Yorku a až jeden soupeř dosáhne čtyř výher, bude se pokračovat ve Filadelfii do dalších tří výher jednoho soupeře. Zbytek zápasu se pak odehraje v kanadském Montrealu.

Zápas začal v Manhattan Chess Clubu v New Yorku dne 15. března roku 1894. Ještě po šesti partiích byl stav 2:2 (=2), ale pak Steinitz ztratil dvě partie a po první třetině, která skončila 5. dubna, prohrával 4:2 (=2). Během devítidenní přestávky se hráči přesunuli do Filadelfie, kde se ale hrály od 14. do 21. dubna pouhé tři partie, které všechny Lasker vyhrál. Nevyrovnaná Steinitzova hra, která zavinila, že prohrál pět partií za sebou, přivodila pro něho zoufalý stav 2:7 (=2). Pak následovalo stěhování do Montrealu s přerušením zápasu skoro na dva týdny. Steinitz možná ještě doufal v obrat, jako v zápase proti Zukertortovi v roce 1886, ale tentokrát se zázrak nekonal.

V Montrealu se začalo hrát 3. května a začátek jako by nasvědčoval, že se Steinitzovi podaří uskutečnit něco z jeho plánů. Ve dvanácté partii sice bílými remizoval, ale pak vyhrál dvě partie za sebou a upravil stav zápasu na 4:7 (=3). Lasker však poté vyhrál patnáctou i šestnáctou partii a dosáhl tak stavu 9:4 (=3). Od tohoto okamžiku nesměl Steinitz prohrát ani jednu partii. Z posledních sil se vzchopil a vyhrál černými sedmnáctou partii. V osmnácté však jen remizoval a devatenáctá partie, která se hrála 26. května 1894, byla poslední partií zápasu. Lasker zvítězil 10:5 (=4) a získal titul mistra světa.

    * Prvním z nich byl „super“ turnaj v Hastingsu v roce 1895, na kterém hráli všichni přední světoví šachisté té doby. Nový mistr světa však na turnaji neuspěl a skončil až třetí za tehdy ještě vcelku neznámým Američanem Harrym Nelsonem Pillsburym a Michailem Čigorinem.
    * Následoval turnaj v Petrohradě, konaný na přelomu let 1895/96. Lasker napravil svou pošramocenou reputaci a turnaj vyhrál.
    * Rovněž turnaj v Norimberku roku 1896 přinesl vítězství Laskerovi. Stenitz pak skončil až na šestém místě a jeho hra neslibovala pro odvetné utkání s Laskerem příliš mnoho. Naopak Lasker si konečně vydobyl plné uznání šachové veřejnosti.

Po definitivní Steinitzově porážce se Lasker uchýlil na tři roky do soukromí a věnoval se studiu matematiky a filozofie. Během jeho nečinnosti vyšla ale na šachovém nebi nová hvězda jménem Siegbert Tarrasch.

Dlouhá historie Tarraschova soupeření s Laskerem začala Tarraschovým vítězstvím na významném mezinárodním turnaji ve Vídni roku 1898, pořádaném u příležitosti padesátého výročí nastoupení rakouského císaře Františka Josefa I. na trůn, kterým se Tarrasch dostal na první místo mezi budoucími vyzývateli mistra světa. Avšak zápas mezi oběma velikány tehdejšího šachového světa se uskutečnil až po deseti letech. Jednání o jeho realizaci byla tak spletitá a plná vzájemného osobního napadání, že není možno zcela objektivně posoudit, kdo ze soupeřů měl vinu na jeho neustálém odkládání. Je však jisté, že Siegbert Tarrasch byl v letech 1898 až 1903 ve vrcholné formě, ale k zápasu o titul mistra světa se v té době nedostal, jakoby Lasker střetnutí odkládal až na dobu, kdy mu už Tarrasch nebude rovnocenným soupeřem.

V zápasech o titul mistra světa nastala dlouhá a nežádoucí přestávka, ve které se oba soupeři snažili navzájem předstihnout turnajovými výsledky. Na Tarraschův triumf ve Vídni odpověděl Lasker, který se konečně vrátil na šachové kolbiště, skvělým výsledkem v Londýně v roce 1899, kde s velkým náskokem zvítězil, ale bez Tarraschovy účasti. Na dalším velkém turnaji v Paříži roku 1900 mistr světa rovněž zvítězil, ale opět bez Tarraschovy účasti. Tarrasch bez Laskerovy účasti zase zvítězil na turnaji v Monte Carlu roku 1903.

Další významný turnaj v Cambridge Springs roku 1904 však přinesl (i přes Laskerovu účast) nečekané vítězství americkému hráči Franku Jamesovi Marshallovi. Turnaj ve Scheveningenu roku 1905 a v Norimberku roku 1906 pak potvrdil, že Marshallovo vítězství z Cambridge Springs nebylo zase až tak náhodné. Po svém vítězství na těchto turnajích Marshall využil příznivé situace, že jednání o zápase mezi Laskerem a Tarraschem neustále váznou, s pomocí mecenášů si opatřil potřebné finanční krytí a vyzval Laskera k zápasu.

Střetnutí mezi Laskerem a Marshallem začalo 26. ledna roku 1907 v New Yorku, pokračovalo ve Filadelfii, v Baltimore a v Chicagu a skončilo v Memphisu 8. dubna. Podmínkou vítězství bylo dosažení osmi výher. Průběh zápasu jasně ukázal, že Marshall (který navíc hrál nervózně a bázlivě) nebyl pro Laskera vážným soupeřem. Lasker vyhrál 8:0 (=7).

Mezitím vyhrál Tarrasch turnaj mistrů v Ostende v roce 1907 a vydal prohlášení, že proti jeho výsledkům nemůže nikdo postavit stejné úspěchy, a to ani Lasker, který se od roku 1904 turnajů opět nezúčastňoval. Bylo zřejmé, že dlouho odkládané střetnutí se již musí uskutečnit. Patronát nad zápasem převzal německý šachový svaz, byly konečně dohodnuty podrobné podmínky včetně finančních a bylo určeno, že se opět bude hrát do osmi výher.

Zápas mezi Laskerem a Tarraschem začal 17. srpna roku 1908 v Düsseldorfu a měl velmi rychlý spád (skončil již 30. září), neboť bylo stanoveno, že se bude hrát šestkrát týdně. Osobní vztah obou soupeřů byl chladný a napjatý a jen taktak že nevybočoval z mezí konvenční zdvořilosti. Začátek zápasu byl pro Tarrasche nešťastný. Po čtyřech düsseldorfských partiích prohrával 1:3, a za tohoto stavu se oba aktéři zápasu stěhovali do Mnichova. Zde mistr světa získal pátou partii, v šesté přišla první remíza a sedmou vyhrál opět Lasker.

Za stavu 1:5 (=1) se deprimovaný Tarrasch trochu vzpamatoval, uhrál dvě remízy za sebou a v desáté partii dosáhl cenného vítězství v jedné ze svých nejlepších partií. V jedenácté partii však sehrál špatné zahájení a Lasker získal šestou výhru. Ve dvanácté partii sebral Tarrasch poslední síly a vyhrál, čímž upravil stav zápasu na 3:6 (=3). Za tohoto stavu si Lasker vybral týdenní volno, dobře si odpočinul, vyhrál třináctou partii a nad Tarraschem se začala stahovat zlověstná mračna, protože další porážka by znamenala konec zápasu.

Další dvě partie skončily po úporné Tarraschově snaze ne již o zvrat zápasu, ale alespoň o čestný výsledek, remízami (čtrnáctá dokonce po 119 tazích), ale v šestnácté prokázal Lasker lepší nervy a výhrou získal celý zápas poměrem 8:3 (=5).

Hned po skončení zápasu s Tarraschem přijal Lasker výzvu od rakouského šachisty Karla Schlechtera. Než však k zápasu došlo, vyzval jej roku 1909 ve Francii naturalizovaný Polák David Janowski, který se však k zápasům o titul mistra světa v šachu dostal stejně jako Tarrasch až v době, kdy měl vrchol své šachové kariéry již v podstatě za sebou.

V květnu roku 1909 sehrál Lasker s Janowskim v Paříži nejprve krátký zápas na čtyři partie, který měl potvrdit, že Janowski je vhodný jako vyzyvatel. Zápas skončil 2:2, a tak jednání pokračovala. Bylo dohodnuto, že vlastní zápas se uskuteční v říjnu a v listopadu v Paříži a vítězem se stane ten, kdo získá více bodů z deseti partií. Lasker však dobře věděl, že Janowski, jehož největší slabinou byla značná nevyrovnanost ve vedení boje, není pro něho vážným soupeřem. Protože v době zahájení zápasu měl již dohodnuto, že v lednu roku 1910 bude obhajovat svůj titul v zápase se Karlem Schlechterem, navrhl Janowskému sehrát jejich střetnutí jako exhibici, s čímž Janowski nakonec souhlasil.

Zápas mezi Laskerem a Janowskim se hrál v Paříži od 19. října do 9. listopadu roku 1909 a jeho průběh jasně ukázal, že šlo o střetnutí dvou nerovných soupeřů (protože byl zápas dobře finančně dotován Berlínskou šachovou společností, zdá se, že ze strany mistra světa šlo především o výnosný obchod). Po nerozhodné první partii prohrál Janowski čtyři partie za sebou, v šesté sice po hrubé Laskerově chybě zvítězil, ale to bylo z jeho strany všechno. Ve zbývajících čtyřech partiích Lasker vyhrál ještě třikrát a zvítězil tak celkově 7:1 (=2).

To Karl Schlechter byl pro Laskera daleko tvrdším oříškem, neboť šlo o klidného a vyrovnaného hráče, který byl v té době na vrcholu své šachové dráhy. Šlo o vrcholného představitele tzv. vídeňské školy, založené na opatrnosti, bylo jej velmi těžké porazit a brzy získal pověst remízového krále.

Zápas Lasker – Schlechter se měl původně hrát na třicet partií, ale žádný organizátor nechtěl přistoupit na přehnané Laskerovy finanční požadavky. Nakonec se Lasker musel spokojit jen se společnou (a oproti původním Laskerovým nárokům třetinovou) nabídkou Wiener Schachklubu (za kterou stála Rothschildova dotace) a Berlínské šachové společnosti (Berliner Schachgesellschaft), přičemž počet partií zápasu byl stanoven na deset. V případě nerozhodného výsledku zůstal titul stávajícímu mistru světa. Opatrný Lasker nastoupil k tak krátkému zápasu se Schlechterem jistě až po dlouhých úvahách, neboť hrozilo velké nebezpečí nahodilého výsledku. Učinil tak nejriskantnější krok své šachové kariéry a šachovému světu připravil jeden z nejdramatičtějších zážitků, které kdy boj o titul mistra světa přinesl.

Zápas začal 7. ledna 1910 ve Wiener Schachklubu a již první čtyři partie, které skončily remízami, jasně naznačily indispozici mistra světa v tomto zápase. Lasker mnohdy opomenul silnější tah a také několikrát nedokázal zužitkovat dosaženou výhodu. Pak přišla pátá partie, poslední, která se hrála ve Vídni. Mistr světa hrál s černými kameny iniciativně, a když získal druhého pěšce, zdálo se, že zvítězí. Pak však dovolil po dámském křídle proniknout bílé dámě s věží skrz svou obranu a umožnil tak Schlechterovi rozhodnout partii ve svůj prospěch. Vídeňští diváci uspořádali po skončení hry vítězovi partie velké ovace.

Do druhé poloviny zápasu, která se hrála po týdenní přestávce od 29. ledna v Berlíně, nastupoval tak Lasker za stavu 0:1 (=4). Hned v šesté partii Lasker ostře útočil, ale Schlechterovu obranu neprorazil. Remízou skončila i sedmá partie, nejzajímavější z celého zápasu, kdy Schlechter po nezvyklém zahájení našel pěknou oběť figury, a jen kvalitní obrana zachránila mistra světa před druhou porážkou. Rovněž tak osmá a devátá partie skončily nerozhodně, a tak byl před poslední desátou partií stav 1:0 (=8) pro Schlechtera. Po zahájení Lasker zaútočil, nepokračoval však zcela korektně. Schlechter byl ale nervózní, přehlédl v napětí boje šanci na výhru a v pozici, kdy mohl dosáhnout remízy, zvolil špatné pokračování. Lasker se chopil poslední příležitosti a partii vyhrál. Vyrovnal tak celkový stav zápasu na 1:1 (=8) a se značnou dávkou štěstí svůj titul obhájil.

V listopadu téhož roku se uskutečnil Laskerův druhý zápas s Janowskim, který byl opět dotován Berlínskou šachovou společností. Ze všech zápasů o titul mistra světa byl tento nejen nejméně významný, ale dokonce naprosto zbytečný, neboť po zcela jasné porážce Janowského v Paříži roku 1909 neměl žádný sportovní smysl. Byl to spíše obchodní podnik mistra světa a zřejmě také náhrada pro Janowského za první zápas, který nebyl oficiálním střetnutím.

Zápas se hrál v Berlíně na jedenáct partií od 8. listopadu do 8. prosince roku 1910 a skončil ještě drtivější porážkou Janowského 8:0 (=3) než zápas první. Jen na začátku vyzyvatel trochu vzdoroval a po třetí partii prohrával jen 1:0, ale pak neopatrnou hrou s ambiciózními zápletkami prohrával s klidným a rozvážným Laskerem jednu partii za druhou.

Po druhém zápase s Janowskim se Lasker opět odmlčel a věnoval se svým matematickým a filozofickým pracím. Jeho návrat na šachové kolbiště přinesl až rok 1914 a byl to návrat triumfální. Lasker potvrdil své mistrovství na turnaji v Petrohradě, který měl určit jeho soupeře pro další zápas o titul mistra světa. Šlo o jeden z největších turnajů dvacátého století a zúčastnila se ho prakticky celá tehdejší světová špička (jen Duras, Mároczy a Schlechter museli pro politické napětí mezi Ruskem a Rakouskem–Uherskem pozvání na turnaj odmítnout).

Jedenáct hráčů sehrálo nejprve první kolo systémem každý s každým a prvních pět postoupilo do dvoukolového finále. Po prvním finálovém kole vedl Capablanca s náskokem 1,5 bodu před Laskerem a Tarraschem, za nimi následoval Aljechin s Marshallem. Ve finále ale Lasker Capablancu předstihl, protože jej jednak sám porazil a jednak mu bezděčně pomohl jeho starý sok Tarrasch, který rovněž nad Kubáncem zvítězil.

Po skončení turnaje udělil účastníkům finále ruský car Mikuláš II. titul šachového velmistra. Bylo to poprvé v šachové historii, kdy byl takovýto titul udělen.

Hned po skončení světové války se dostala do popředí otázka zápasu o titul mistra světa mezi Laskerem a Capablancou, který si právo vyzval Laskera vybojoval na turnaji v Petrohradě v roce 1914. Předcházela mu opět, jak už bylo u Laskera zvykem, celá řada složitých jednání, z nichž mnoho bylo vedeno jen z prestižních a mnohdy i velmi malicherných důvodů a pravděpodobně také snahou Laskera zápas co nejvíce oddálit, jako kdyby se svého soupeře obával. A nebylo by divu, neboť Capablanca neustále dokazoval své mistrovství. Například v roce 1919 byl v anglickém Hastingsu uspořádán turnaj na oslavu vítězství ve světové válce a Capablanca v něm (při Laskerově neúčasti) bez problémů zvítězil, když ztratil jen půl bodu s druhým Kostićem.

Roku 1920 dokonce Lasker rezignoval na svůj titul ve prospěch Capablancy bez boje, ale když dostal 11.000 dolarů souhlasil, že sehraje s Capablancou zápas o titul. Ten se konal v Havaně na jaře roku 1921 od 15. března do 20. dubna a hrál se na osm vítězství při maximálním počtu dvaceti čtyř partií. Po čtyřech remízách přišla pro Laskera (stejně jako v zápase se Schlechterem) pátá nešťastná partie, ve které Lasker po živé hře obětoval kvalitu za pěšce, ale ve vyrovnané, ovšem poněkud nepřehledné pozici se dopustil hrubé chyby, po které musel partii vzdát. Laskerova chyba byla důsledkem jeho únavy z těžkých předchozích partií a ukázala, že kondice mistra světa není nejlepší. Již po páté partii si Lasker stěžoval na nevhodné havanské klima – sotva právem, protože v jarních měsících je na Kubě počasí pro Evropana nejvhodnější.

Další čtyři partie skončily opět nerozhodně, ale v desáté Capablanca skvělým výkonem s černými kameny v přesně vedené koncovce Laskera opět porazil. Poprvé byl Lasker v zápase o mistra světa pozadu o dva body, ale jeho tragédie tím nekončila. Hned nato vyhrál Capablanca v útočném stylu i jedenáctou partii a stav 0:3 (=8) byl pro mistra světa již zoufalý. Po dvou ještě dosti bojovných remízách přehlédl Lasker ve čtrnácté partii ztrátu kvality, v rozrušení vzdal partii a příští den i celý zápas, údajně na radu lékaře pro velké nervové vypětí a nedobrý fyzický stav, prý v důsledku velkého horka. Capablanca tak zvítězil 4:0 (=10) a stal se v pořadí třetím oficiálním mistrem světa v šachu.

Po ztrátě titulu mistra světa se odvetný zápas již nehrál. Přesto Lasker ještě dlouho na turnajích dokazoval, že zdaleka nepatří do starého železa. Vyhrál turnaj v Ostravě roku 1923 (před Rétim) a především turnaj v New Yorku roku 1924, kde byl první před Capablancou a Aljechinem. Rovněž roku 1925 v Moskvě předstihl Capablancu, když skončil druhý za Bogoljubovem.

Roku 1927 se Lasker vrátil do Berlína a stal se mezinárodním hráčem bridge (dokonce v této hře reprezentoval Německo). Roku 1933 však musel svou vlast opustit a jeho majetek byl konfiskován, protože Lasker byl židovského původu. Odešel do Anglie a pak na turnaji v Curychu roku 1934 skončil pátý (turnaj vyhrál Aljechin). Roku 1935 odjel do Sovětského svazu a zde na turnajích v Moskvě roku 1935 skončil třetí (vyhráli společně Botvinnik a Salo Flohr) a roku 1936 šestý (vyhrál Capablanca). Zúčastnil se ještě turnaje v Nottinghamu roku 1936, kde se umístil na sedmém až osmém místě (zvítězili společně Capablanca a Botvinnik) a pak se natrvalo usídlil v New Yorku, kde roku 1941 zemřel.

Lasker je považován za prvního velkého šachového psychologa. Například ve svém díle Gesunder Menschenverstand im Schach (Zdravý rozum v šachu) z roku 1925 dokazoval, že hráč nebojuje s dřevěnými figurkami, ale s osobností soupeře. Proto kladl důraz na psychologickou přípravu na hru a na pečlivé studium soupeře před partií, aby proti němu mohl využít jeho nedostatků. Údajně dělal i úmyslně slabé a sporné tahy, aby „zkalil vodu“ a přivedl své soupeře do nepřehledné pozice, která jim nevyhovovala. Mnoho jeho soupeřů, kteří šachovou psychologii neuznávali (a tudíž byli ideálním materiálem pro její použití), na jeho úspěchy v takto prohraných partiích žehrali a říkali, že má naprosto nehorázné a nezasloužené štěstí.

José Raúl Capablanca y Graupera (1921-1927)

José Raúl Capablanca y Graupera (19. listopadu 1888 Havana – 8. března 1942 New York), přezdívaný Capa, byl kubánský šachista, mistr světa v šachu v letech 1921–1927. Byl proslulý „strojově přesnou“ hrou, která mu přinesla označení Šachový automat. V dobách své největší slávy prakticky nikdy neprohrával. Šachoví komentátoři jej často označovali přídomkem Neporazitelný. Koneckonců, za celou svoji kariéru sehrál 583 partí ve významných turnajích a zápasech, z nichž prohrál 35, většinu ovšem buďto na počátku nebo na konci své kariéry. Od roku 1914 do střetnutí s Aljechinem (1927) prohrál celkem 6 (!) partií.

Často byl také nazýván Šachovým Mozartem, neboť jeho hra nezřídka působila dojmem dokonalých šachových kompozic. Michail Botvinnik o Capablankovi napsal: „Dosáhl překvapující harmonie v propočtu variant, pozičních jemností a obdivuhodné spolupráce figur. V jeho partiích vlastně nebyly vidět jednotlivé tahy, byly to kompozice nádherného prolínání plánu hry, krásných obětních kombinací a jemných pozičních manévrů.“ Pokud šlo o koncovku, která má tradičně pověst disciplíny, jež odhalí skutečného velmistra, tak v ní neměl soupeře.

V roce 1921 získal Capablanca titul mistra světa v šachu, když využil finančních problémů Emanuela Laskera a vnutil mu zápas za nerovných podmínek (hrálo se v Havaně, jejíž tropické počasí stárnoucímu a nemocnému Laskerovi hrubě neprospívalo). V roce 1927 tento titul ztratil v zápase s Alexandrem Aljechinem, když podcenil svého soupeře i přípravu na zápas.

Alexandr Aljechin (1927-1935)

Alexandr Alexandrovič Aljechin se narodil roku 1892 a mnoho let žil v Moskvě, na Arbatu, poblíž Smolenského náměstí jako třetí dítě v zámožné aristokratické rodině, na rozdíl od Steinitze a Laskera tedy rozhodně nevyrůstal v chudobě, avšak přes tuto skutečnost příliš šťastné dětství neměl. Aljechinova matka zemřela v roce 1913 v Basileji na paralýzu, která byla vyvolána jejím notorickým alkoholismem a Aljechinův otec dokázal, ještě před válkou, údajně prohrát milión rublů v kasinu (uvedeno v knize Aljechin – Capablanca od Viktora Žiga a Pavla Švandy). Díky těmto skutečnostem Aljechina a jeho sourozence tak v podstatě vychovávala babička a tyto nepříjemné zážitky z dětství jistě posílily to, že se budoucí mistr světa již v útlém věku uzavřel do světa šachových figur. Se šachem se seznámil velmi snadno, neboť v jeho rodině se dospělí i děti touto hrou často bavili. Malý Saša tak začal aktivně hrát již v sedmi letech a jeho nejdůležitější soupeř byl tehdy o čtyři roky starší bratr Alexej. Společně oba začali zaplňovat stohy sešitů nekonečnými variantami a šachovými analýzami a do toho budoucí mistr světa hrál mnoho korespondenčních partií. Jeho zaujetí šachovou hrou bylo takové, že malý Aljechin často spával se šachovnicí pod polštářem.

Brzy se u Saši začalo střídat množství významných trenérů – Blumenfeld, Něnarokov a také tehdejší hráč světové úrovně Duz-Chotimirskij, který poskytoval Aljechinovi placené hodiny. Výsledky se brzy dostavily a už v patnácti letech Alexandr výrazně vynikal skvělým kombinačním viděním a svou agresivní, útočnou hrou se dral na výsluní tak výrazně, že již tehdy byl považován za jednu z velkých nadějí ruského šachu té doby. Jeho růstu velmi významně přispěl i fakt, že Moskva byla tehdy druhou nejvýznamnější Mekkou šachu v Rusku hned po Petrohradu. V letech 1896–1897 se zde hrál druhý, odvetný zápas o mistra světa mezi Laskerem a Steinitzem, později (1899, 1900–1901) 1. a 2. Všeruský turnaj, kde účinkovala i tehdejší ruská šachová hvězda Michail Ivanovič Čigorin, hostovalo zde mnoho špičkových hráčů, třeba se zde pořádala tehdy rekordní simultánka Pillsburyho, který hrál naslepo (partie kdy má hráč zavázané oči a nevidí na šachovnici, takže si vzniklou pozici musí pouze představovat ve své mysli a své tahy jen diktuje) najednou dvacet dva partií, což na mladého Alexandra udělalo obrovský dojem. Všechny tyto události samozřejmě vytvářely živnou půdu pro propagaci šachu a tedy i pro růst nových talentů, včetně Aljechina.

Ve škole měl výborný prospěch ze všech předmětů, pouze matematika mu nešla a jednou z ní dokonce propadl. K tomu se váže jedna veselé příhoda, která pochází z vyprávění spolužáka z gymnázia. Aljechin byl šachem tak fascinován, že se "vymykal z okolního prostředí a ne vždy si uvědomoval, kde se nachází." Jednou při hodině Algebry nečekaně vyskočil od lavice. Učitel na něj pohlédl a zeptal se ho: "Tak co, Aljechine, už jsi vyřešil ten příklad?" "Vyřešil! Stačí obětovat jezdce a bílý má vyhranou pozici!" Ve třídě následovala exploze smíchu. Svá studia však Aljechin nakonec zakončil velmi úspěšně a v pozdějších letech se stal doktorem práv.

Již v roce 1906 Aljechin vyhrál korespondenční gambitový turnaj časopisu Šachmatnoje obozrenije, od podzimu 1907 se pak pravidelně účastnil turnajů Moskevského kroužku, kde projevoval obrovskou vynalézavost a dokonce podle jeho pozdějších vzpomínek u něj vznikla jakási neobvyklá psychologická slabost, jíž se pak musel zbavovat, aby ho nebrzdila v dalším růstu: „Získal jsem dojem, že i v tom případě, že se dostanu do značně horšího postavení, jsem schopen vždy nalézt nějakou nečekanou, vynalézavou kombinaci, díky níž mého spoupeře zaskočím a vymaním se ze všech problémů.“ To je však závažný omyl, který nabádá k lehkomyslné hře vedoucí jen k prohře!

Růst mladého supertalentu významně ovlivnily i jeho idoly, kterými byly především Anderssen, Labourdonnais, Morphy a samozřejmě Čigorin, jehož oblíbené šachové rubriky v tiskovinách Niva a Novoje vremja mladý Saša pravidelně četl.

Duz-Chotimirskij, jeho tehdejší trenér později vyprávěl, jak mu jeho známý již tehdy řekl, že považuje Aljechina za budoucího mistra světa.

V létě 1908 se Alexandr zúčastnil v Dusseldorfu 16. Kongresu Německého šachového svazu, kde na doprovodném turnaji docílil osmi výher, dvou remíz a třech proher, stačících na dělení 4.–5. místa, což byl velmi solidní první start za hranicemi Ruska.

V únoru 1909 se pak v Rusku na počest Čigorina, který rok před tím zemřel, pořádal velký kongres doprovázený dvěma turnaji, hlavního, kterého se zůčastnili nejlepší hráči světa a pak vedlejšího, ale rovněž velmi silného Všeruského turnaje amatérů, který Aljechin senzačně, jako nejmladší, teprve sedmnáctiletý účastník, vyhrál, získal titul mistra a veřejně se o něm začalo mluvit jako o budoucím nástupci Čigorina.

V roce 1910 Aljechin dokončil studia na gymnáziu a vyjel opět za hranice do Hamburku na turnaj, kterého se účastnila řada předních hráčů světa a obsadil zde dělení 7.–8. místa společně s Duz-Chotimirskim.V Karlových Varech 1911 dělil 8.–11.místo s Durasem, Leonhardtem a Tartakoverem.

Vroce 1911 odcestoval do Petrohradu, kde nastoupil na svá studia práv a začal vést šachovou rubriku v novinách Novoje vremja.

O letních prázdninách 1912 pak vyrazil do Stockholmu, kde s náskokem 1,5 bodu obsadil první místo v mistrovství severských zemí. Následuje velice silný Všeruský turnaj mistrů ve Vilnu, kde skončil dělením 6.–7. místa

Definitivně vstupuje mezi elitu roku 1913, kdy nejprve vyhrál gambitový zápas proti Levitskému (7 výher, 3 prohry) a pak turnaj v Scheveningenu, kde získal 11,5 ze 13 možných bodů. Alexandr si navíc získával i srdce šachových fanoušků celého světa, pro jeho bojovný, útočný styl hry plný efektních kombinací a nečekaných zvratů. V tomto roce se u něj odehrála ještě jedna zajímavá, šachová událost. Své turné po Rusku zrovna pořádal i budoucí mistr světa José Raúl Capablanca a během těchto cest přijal pozvání a stal se také hostem Aljechinovi rodiny a dokonce při tom sehrál s mladým Sašou i jednu přátelskou partii, kterou ovšem Capablanca přesvědčivě vyhrál (později, když se stali oba hráči vzájemnými soky by podobná přátelská návštěva nepřipadala v úvahu).

Obrovský úspěch se dostavil v Petrohradě 1914. V předběžné části postupové soutěže obsadil dělení 1.–2. místa s legendárním Nimcovičem, ve finále pak nakonec vybojoval famózní třetí místo, hned za mistrem světa Laskerem a vyzývatelem mistra světa, budoucím „kubánským šachovým strojem“ Capablancou. Aljechin na tomto turnaji dokázal porazit řadu hráčů z absolutní světové top špičky, jako třeba Akibu Rubinsteina, dokonce dvakrát „učitele Německa“ Siegberta Tarrasche atd. Ruský tisk plesal a chválil Aljechina, vše se zdálo být dokonalé…

Následoval mezinárodní turnaj v německém Mannheimu v roce 1914, který po dvou třetinách soutěže Aljechin bezpečně vedl se ziskem 9,5 bodů z 11. Následoval však strašlivý škrt přes plány ruského borce. Přímo v průběhu turnaje vypukla 1. světová válka, turnaj byl okamžitě přerušen, jeho ruští účastníci skandálně několikrát zatčeni. Následovala obvinění ze špionáže, výslechy, vězení. Svědectví o jedné z těchto epizod později podal ruský mistr Bogatyrčuk: "V Rastadtu jsme vystoupili z vlaku a rázem nás obklopila div ne rota vyzbrojených německých vojáků a byli jsme opět zatčeni. Poté co nás důkladně každého prohledali, tak s vítěznými pocity nalezli partiáře, na kterých jsme měli zapsané partie, co jsme sehráli v turnaji a tyto partiáře byli označeny jako zápisy špionážních šifer a důkaz, že jsme špióni. Bylo rozhodnuto, že až do výroku soudu budeme odesláni do vojenského vězení a tak nás obstoupil kordon vojáků a pěšky jsme se vydali na cestu. Ovšem zpráva o zadržení špiónů se rozkřikla, obyvatelé Rastadtu vyběhli na ulici, kterou nás vedli a všemožně nám dávali najevo své rozhořčení. Ty hodně bojovní hlasitě požadovali, abychom byli potrestáni hned na místě, jiní se zas prodrali davem a dali průchod svým emocím pěstmi. Ranám se nevyhnul ani Aljechin." Vojenské úřady posléze rychle zjistily, že podezřelá skupina jsou ve skutečnosti účastníci mezinárodního turnaje, ale aby si zachovaly tvář, tak vyšetřování pokračovalo oficiálně dál a zadržení ruští šachisté byli místo vojenského, umístěni do občanského vězení. Ve vězení zůstal Aljechin s ostatními několik týdnů a z toho dokoce i čtyři dny na samotce, jako trest, když se při povinné vycházce usmál na dceru dozorce, kterého to však rozlítilo. Pak byli zajatci eskortováni do Baden-Badenu, kde po dalším půl měsíci předstoupili před vojensko-lékařskou komisi, která měla za úkol určit, kdo z nich je způsobilý vojenské služby a po propuštění a návratu do vlasti by tedy mohl být nasazený na frontě jako člen nepřátelské, ruské armády a byl by tedy pro Německo ohrožením. Z celé skupiny byli jako nezpůsobilí vojenské služby označeni pouze tří: starý a nemocný Saburov a Bogatyrčuk s Aljechinem, kteří byli posláni na léčení do Švýcarska. Bogatyrčuk později napsal, že Aljechin byl propuštěn díky tomu, že lékař, co jej prohlížel, byl šachista, Aljechina znal a obdivoval jeho šachové umění a tak Aljechinovi pomohl touto „zdravotní nezpůsobilostí“ zajistit odcestování z Německa, čehož využil a přes Švýcarsko dorazil do italského Janova. Toto přístavní město se v té době stalo jakousi sběrnou základnou pro Rusy, kteří vlivem vypuknutí války uvízli v Evropě. Tiskem prošla tehdy zavádějící informace, podle níž "vítěz turnaje v Mannheimu měl v úmyslu přeplavit se do Buenos Aires a hrát tam partie proti kubánské šachové hvězdě, Capablancovi." Realita ale byla odlišná. Aljechin uvízl v Janově společně s Bogatyrčukem, který zde rovněž několik týdnů čekal na parník. V knize Garryho Kasparova "Moji velcí předchůdci" je uvedeno Bogatyrčukovo vzpomínání na toto období strávené v Janově: „Dlouhou chvíli jsem neměl, měl jsem partnera a ještě jakého – Aljechina! Jenom ten, kdo s tímto geniálním šachistou hrál, ví, jaký to byl mág a kouzelník na 64 polích šachovnice. Figury se v jeho rukou měnily na živé bytosti, které uměly přichystat svým protivníkům to, co absolutně neočekávali. A překvapení se přitom valila na hlavu soupeře jako hrom z čistého nebe v libovolném stadiu hry, i když byl na šachovnici jen redukovaný počet figur. Čekání v Janově mi dalo pro můj šachový růst nepochybně více než následující léta hry s řadovými protivníky.“

Teprve v polovině října se nakonec Saša dostal domů do Ruska přes Gibraltar, Londýn, Stockholm a Finsko a pak přes Petrohrad až do Moskvy. Ke konci roku 1914 pak již hrál řadu dobročinných simultánek, z nichž některé šly i ve prospěch Romanovského a ostatních šachistů, kteří byli nuceni v Německu zůstat.

Následující období bylo těžkým milníkem v Alexandrově životě. Otec umírá, když byl téměř rok v německém zajetí a osiřelý Saša pracuje jako spolupracovník Červeného kříže (podle jiných pramenů ve Svazu měst), zachraňuje raněné přímo pod dělostřeleckou palbou a je sám vážně raněn. V roce 1916 se dokonce roznesla šokující fáma, že na frontě zahynul, což naštěstí nebyla pravda, avšak chybělo tomu jen velmi málo. Vlivem vážných válečných zranění, doplněných ještě vrozenou vadou srdce, pobyl Aljechin několik měsíců v nemocnici v Tarnopolu a jen s velkými obtížemi se zotavoval. "Celý měsíc jsem ležel nehybně, přikován k posteli," později Aljechin vzpomínal. "Hra naslepo byla pro mne v té době záchrana. Požádal jsem, aby mne navštěvovali členové místního šachového klubu a já pak s nimi hrál malé simultánky naslepo." Sen o cestě k šachovému olympu byl náhle v nedohlednu… Z nemocnice se nakonec Aljechin vrátil do Moskvy s dvěma georgijevskými medailemi a s řádem svatého Stanislava za frontové zásluhy, ale kritické období v Sašově životě tím skončilo jen na krátkou dobu.

Roku 1917 začalo v Rusku docházet k radikálním mocenským převratům a bouřím. Aljechin se doslova zoufale toulal od města k městu, získával prostředky hraním simultánek, partiemi naslepo, konzultačními a ukázkovými partiemi pro veřejnost atd. To nejhorší ale teprve mělo přijít. V listopadu (v říjnu podle Juliánského kalendáře) 1917 získali moc bolševici a náhle bylo zřejmé, že Sašův aristokratický původ pro něho představuje více než tíživou skutečnost. Zbytky mění, které zdědil po rodičích mu byly zkonfiskovány a nejlepší šachista Ruska byl tak nucen hledat prostředky ke své obživě doslova ze dne na den. To měl navíc ještě ztížené faktem, že v tehdejší Moskvě, která byla jinak šachovou Mekkou, nemělo momentálně zbídačené obyvatelstvo, zoufale si shánějící každodenní obživu, na šachy náladu. Aljechinova historická stopa se zde ztrácí a znovu se vynořuje až v létě 1918, kdy se přece jen podařilo uspořádat malý, zápasový turnaj o třech hráčích, hraný na tři kola, který Alexandr Alexandrovič přesvědčivě vyhrál (1.Aljechin 4,5 bodu ze 6, 2.Něnarokov 3,5 bodu, 3.Rabinovič 1 bod).

Již na podzim téhož roku se však Alexandr odhodlal k závažnému kroku a podnikl riskantní cestu směrem na jih, přes Kyjev do Oděsy. Taková pouť byla v té době velmi dobrodružným podnikem, protože díky probíhající občanské válce, si válčící strany jednotlivá města neustále přebíraly a Aljechin tak nemohl mít jistotu do jakých rukou při své cestě padne. Jako záminka byla účast na turnaji v Oděse za účasti tamějších mistrů Verlinského, Vilnera a dalších. Skutečná příčina však byla jiná. Alexandr se již tehdy rozhodl emigrovat a doufal, že se z Oděsy dostane za hranice parníkem. Záměr se mu však nepodařilo realizovat. Turnaj byl zrušen, Aljechinovi nebyl povolen vstup na parník a on tak zůstal v Oděse až do léta 1919 ve strašlivých poměrech. Ve městě panoval hlad, věznění a masové popravy byly na denním pořádku. O Aljechinově životě zde později vyprávěl Bogatyrčuk, podle svědectví mistra Vilnera: "Aljechin stál před obtížným úkolem, jak přežít a zároveň neztratit naději na zisk titulu mistra světa. Objevil se jistý ctitel jeho šachového génia, který pro Aljechina sehnal velmi lukrativní místo v komisi pro konfiskaci majetku buržoazie, ovšem povinností pro působení v této komisi byl vstup do komunistické strany, což Aljechin udělal (Bogatyrčuk tvrdil, že mu Aljechin již tehdy ukázal svou legitimaci, jiné důkazy, než toto Bogatyrčukovo tvrzení však nejsou k dispozici)." Pak však kdosi pravděpodobně Aljechina udal a prozradil jeho šlechtický původ, Alexandra zatkli čekisté a následně byl odsouzen k trestu smrti zastřelením! Jen pár hodin chybělo k tomu, aby šachový svět přišel o jednu ze svých největších legend, když se oděskému mistru Vilnerovi, se zoufalou snahou, podařilo spojit se s předsedou "sovnarkomu" Ukrajiny Rakovským a ten vydal rozkaz Aljechina osvobodit (existuje i jiná verze, podle níž Aljechina zachránil "narkom" pro zemědělství Manuilskij, s jehož vědomím se velmistr nacházel v Oděse).

V létě 1919 se tak Aljechin vrátil opět do Moskvy, rozhodl se šachu zanechat a přihlásil se na školu kinematografie. Avšak zde Saša na dlouho nezakotvil, na konci roku 1919 zanechal studia a odcestoval do Charkova za svým bratrem Alexejem. Ani zde však štěstí pro něj nekvetlo, při práci na Vojensko-sanitární správě onemocněl skvrnitým tyfem, který byl v tehdejších poměrech, jaké v Rusku panovaly, poměrně běžným. 20.května 1920 se rozčarovaný Aljechin vrátil do Moskvy a konečně se mu podařilo se uplatnit v právnické profesi, na níž studoval, stal se z něj vyšetřovatel takzvaného Centroroziska, což byl úřad, jenž byl součástí milice, která se zabývala pomocí lidem, kteří za války ztratili své příbuzné.

Pro Aljechina konečně lukrativnější zaměstnání mu umožnilo se i pozvolna vracet k šachu. Začal navštěvovat malý klub na dnešním Gogolevském (tehdy se jmenoval Prečistenský) bulváru a později začal i aktivně pomáhat s organizací prvního přeboru nového "Sovětského" Ruska (říjen 1920). Tento přebor byl sice určitou měrou znehodnocený, protože řada špičkových hráčů buď z Ruska uprchla, případně se do něj po válce nevrátila potom, co za války uvízli v jiných zemích (například Nimcovič, Rubinstein, Bernstein, Bogoljubov…), přesto však to byl velmi silný turnaj po dlouhé době a v podmínkách hladu a všeobecného chaosu, jaké tehdy v Moskvě panovaly to bylo něco skoro neuvěřitelného. Aljechin tento přebor jasně vyhrál (1.Aljechin 12 bodů z 15, 2. Romanovskij 11 bodů, 3. Levenfiš 10. bodů atd.), avšak turnaj neustále provázely "organizační potíže." Stravování účastníků bylo velmi nuzné a to ještě zdaleka ne pravidelné, v hracím sále se netopilo, bylo velmi špatné osvětlení. Turnaj tak byl provázen krátkou stávkou sedmi hráčů, kteří vznesly protest a požadovali, aby jim byla vyplacena záloha zbylého sýra a cigaret a okamžitě se zvýšily příděly chleba.

Již za měsíc téhož roku musel Alexandr odrazit další ohrožení své osoby, do Moskvy přišel čekistům totiž signál z Oděsy, kde Aljechin jen tak tak uhájil holý život a nyní musel o své postavení bojovat ještě v Moskvě. Začátkem roku 1921 však z Aljechina "podezření z protisovětské činnosti" bylo sňato. Pro Sašu to však zřejmě byla poslední kapka, toužil po životě šachového profesionála a o cestě za titulem mistra světa, ovšem v podmínkách, jaké v jeho zemi pro něj panovaly, to bylo krajně obtížné. Začal tedy znovu hledat cesty jak emigrovat do ciziny. Ruské úřady mu však neústupně zamítaly všechny jeho žádosti na výjezd za hranice na mezinárodní turnaje a tak musel čekat na jinou příležitost a ta se naskytla. Již v létě 1920 byl Aljechin odeslán z Centroroziska a byla mu určena práce překladatele pro kominternu. Alexandr totiž ovládal na vysoké úrovni němčinu a francouzštinu. Zde se později seznámil se švýcarskou novinářkou, která přicestovala do Ruska a byla delegátkou III. Internacionály, Annou Lisellotte Roueggovou. 15.března 1921, v době kdy již čekali dítě, se s ní Ajechin oženil. Jeho manželka však chtěla rodit doma ve Švýcarsku a tak se dle vyprávění Bogatyrčuka delegátka domohla přijetí buď podle první verze u samotného Lenina, nebo podle druhé verze u Radeka, který údajně pronesl: "Aljechin je možná kontrarevolucionář, ale v šachu je génius. Tento dar může rozvíjet jen za hranicemi Ruska.„ Ať je již toto Bogatyrčukovo vyprávění věrohodné, či ne, přes novou manželku získal nakonec Saša, společně s ní, 29.dubna 1921 povolení opustit Rusko, což manželé bez otálení učinili. Není tedy pravda, že Aljechin z Ruska ilegálně uprchl, jak se pak často tvrdilo, ve skutečnosti odcestoval naprosto legálním způsobem.

V průběhu března a dubna také Saša se zájmem sledoval zprávy o zemětřesení, které se odehrávalo na šachovém olympu. Živá šachová legenda, německý matematik, filozof a velký šachový psycholog, doktor Emanuel Lasker, který držel titul mistra světa neuvěřitelných 27 let byl v zápase v Havaně poražen a novým světovým lídrem se stal “šachový stroj" José Raúl Capablanca. Pro Aljechina to nebylo nic překvapivého, již řadu let před tím otevřeně tvrdil, že se Capablanca dříve, nebo později mistrem světa stane a k zisku vysněného titulu bude muset tedy překonat právě tohoto kubánského šachistu.

Potom, co novomanželé opustili Rusko, odjeli přes Litvu do Berlína, kde se brzy rozešli. Alexandr zůstal v Berlíně, zatímco Anna odcestovala do rodného Švýcarska, kde porodila syna, kterého pak i vychovávala. Aljechin však v budoucnosti syna pravidelně navštěvoval a když Anna v roce 1934 zemřela, tak ho umístil do dobrého penzionu, kde ho vychovával mistr Voellmy.

Konečně měl Alexandr možnost zahájit postup na vrchol, k šachovému olympu. Ke zdokonalení své hry se pustil do intenzivního tréningu doprovázeného kolosální analytickou prací. ještě téhož roku 1921 pak v Berlíně sehrál dva tréningové zápasy, první proti Teichmannovi, který však pro něj skončil pouze remízou (dvě partie vyhrál, dvě prohrál a dvakrát remis) a druhý proti Samischovi, který s náskokem dvou bodů vyhrál. Posléze vydal svou první šachovou knihu s názvem "Šachový život v sovětském Rusku." Následovala šňůra třech prvních míst na turnajích v Tribergu (1.Aljechin 7 bodů z 8, 2.Bogoljubov 5 bodů ...), v Budapešti (1.Aljechin 8,5 z 11, 2.Grunfeld 8 ...), v Haagu (1.Aljechin 8 z 9, 2.Taratakower 7, 3.Rubinstein 6.5 ...). Zvláště pak výhra v Haagu byla neobyčejně cenná, protože zde dokázal o 1,5 bodu předstihnout nového oficiálního vyzývatele pro boj o mistra světa Bogoljubova, který již lídrovi Capablancovi zaslal svou oficiální výzvu, ale za dva a půl roku, co mu dal Capablanca k dispozici, následně nedokázal sehnat potřebné finanční prostředky, jenž světový lídr požadoval, takže z tohoto zápasu sešlo. Aljechin povzbuzen úspěchy neváhal a zaslal Capablancovi rovněž svou výzvu, kterou však mistr světa odmítl (zápas o titul tehdy ještě nepořádala žádná zastřešující šachová organizace. Titul byl v podstatě soukromým majetkem jeho držitele a umožnit vyzývatelům o něj bojovat tak mistra světa nutila pouze šachová veřejnost a finanční zisk, jaký z toho pro mistra světa plynul). O několik let později k tomu Alexandr poznamenal: "Ještě jsem se necítil, že bych byl po šachové stránce úplně zralý. V mnoha oblastech, zejména pak v technice hry, byl Capablanca tehdy ještě silnější než já, a jeho hlavním konkurentem navíc v té době ještě stále zůstával Lasker. Proto moje výzva měla jediný cíl, potvrdit moji kandidaturu do budoucna."

Následovaly tak další turnaje. V Piešťanech 1922 mu však Bogoljubov "vrátil úder" a obsadil 1.místo, Aljechin dělil druhé místo společně se Spielmannem.

V létě 1922 se v Londýně konal opravdový šachový svátek, superturnaj, kterého se účastnila skoro celá světová elita, kromě Laskera, Nimcoviče a Spielmanna. Aljechin se na turnaj velmi pečlivě připravoval, hrál zde totiž i Capablanca a pokud by se mu podařilo ho v turnaji předstihnout, tak by byl mistr světa donucen hrát s ním zápas. Aljechin se rval, dosáhl velmi dobrého výsledku, když dokázal osm partií vyhrát, sedm remízovat a ani jednou nebyl poražen. Mistr světa však předvedl v top konkurenci ohromující jízdu, kterou si velmi upevnil svou pozici, jedenáctkrát zvítězil a povolil svým soupeřům jen čtyři remízy, přičemž jedna z nich byla právě s Aljechinem. Saša se tak mohl utěšovat pouze tím, že překonal všechny své konkurenty, potencionální vyzývatele Bogoljubova, Rubinsteina, Rétiho a další. Situaci pouze zamlžila nepřítomnost stále velmi silného Laskera. Tento turnaj byl také významný tím, že Capablanca zde uveřejnil takzvaná Londýnská pravidla, což byl návrh, jak v budoucnu pořádat boje o šachové prvenství, který ostatní účastníci turnaje, po důkladném prostudování, podepsali.

Následoval zářijový turnaj v Hastingsu, který Aljechin vyhrál (1.Aljechin 7,5 bodů z 10, 2.Rubinstein 7, 3–4. Bogoljubov a Thomas oba 4,5, atd.), pak však přišlo i zakolísání formy, když na konci roku obsadil ve Vídni 1922 dělení až 4.–6.místa. Rok 1922 byl pro Alexandra plný šachu a na jeho konci již vykazoval ruský emigrant známky únavy. Vídeňský tisk o něm tehdy napsal: "Aljechin, to je vtělení nervnosti. Výraz mladé tváře vysokého, štíhlého člověka se neustále mění. Impulzivní pohyby rukou, jimiž si tu přejíždí po svých světle ryšavých vlasech, tu rychle sahá po sebraných figurách, které již opustily hru, to jsou všechno indicie odrážející napjatou, vášnivou práci mysli… Když se soupeři nečekaným manévrem podaří dostat jej do nepříjemné pozice, začne být podrážděný a netrpělivý. Zlobí jej i ten nejmenší šum, jeho světlé oči se zkoumavě vpíjejí do soupeře, jako kdyby chtěl odhalit jeho úmysly, jakmile však najde v pozici na šachovnici dobré pokračování, jeho tvář se rozzáří vítězným úsměvem. Stolek, za nímž hraje Aljechin je vždy obklopen hustým davem přihlížejících diváků." Po skončení turnaje ve Vídni ruský borec přesídlil do Paříže, kde se usadil mezi početnou ruskou emigrací.

Následoval rok 1923, ve kterém startoval ve velmi silném turnaji v Karlových Varech, kterého se účastnila kompletní světová elita, kromě úřadujícího šampióna Capablanci a exšampióna Laskera. Alexandr zde obsadil první místo společně s Bogoljubovem a Maróczym, když o samostatné prvenství přišel díky překvapivým prohrám s naším, československým mistrem Karlem Treybalem a s Yatesem. Získal zde však speciální cenu za krásné partie, plné bouřlivých taktických smrští, jimiž drtil své soupeře. Na tomto turnaji dal také zajímavé interview rakouskému novináři: "Já šachy nehraji, ale bojuji v nich. Proto ochotně spojuji taktické se strategickým, fantastické s vědeckým, kombinační s pozičním, přičemž se snažím, abych vyhověl požadavkům každé dané pozice, co se mi na šachovnici objeví." Aljechin se, pro dosažení maximální herní efektivity, snažil zkombinovat vše, co tehdejší šachy dvacátých let dvacátého století nabízely – divoké taktické přestřelky ve stylu Morphyho, poziční zákony Steinitze i laskerovskou psychologii, vše podpořené stovkami hodin obrovského tréningového nasazení a analytickou prací. Již v té době svůj život zcela podřídil dosažení vytčeného cíle – stát se mistrem světa.

V listopadu 1923 zaslal Capablancovi novou výzvu, ve které mu připomněl, že v lednu 1924 končí lhůta, kterou Capablanca stanovil Bogoljubovi na to, aby si mohl opatřit potřebnou finanční hotovost k uspořádání zápasu. Zároveň Aljechin odjel na pohostinská vystoupení napříč Amerikou, aby o sobě dal vědět i na "nepřátelském" kontinentu mistra světa. Turné "evropské hvězdy" trvalo pět měsíců a proběhlo neobyčejně úspěšně. Aljechin zde ohromoval i svými simultánkami naslepo, při nichž si dal za úkol překonat rekordy, které vytvořil Breyer a Pillsbury. Jeho naděje na souboj s mistrem světa však byly stále velmi mlhavé a částečně se zmenšily po superturnaji v New Yorku 1924, který senzačně vyhrál nezlomný Lasker, jenž ve svých 55 letech předhonil celou světovou elitu, hráče, kteří byli mnohdy o dvacet i více let mladší. Mistr světa, Kubánec Capablanca turnaj špatně začal, měl pouze dva body z pěti partií, když hned v úvodu utrpěl senzační porážku od českého rodáka Rétiho (první prohranná partie mistra světa po osmi letech!!!). "Šachový stroj" Capablanca pak sice zahájil zdrcující stíhací jízdu, když v druhém kole mimořádně dramatického turnaje získal 8,5 bodů z 10 možných, ale ani tento výsledek na dohnání "vzbouřeného starce" Emanuela Laskera již nestačil. Aljechin po dlouhém maratónu po Americe tomuto nekompromisnímu tempu nestačil a obsadil třetí místo. Celkový účet turnaje tedy zněl: 1.Lasker 16 bodů z 20 (!!!), 2.Capablanca 14,5, 3.Aljechin 12, 4.Marshall 11, 5.Réti 10,5, 6.Maróczy 10, 7.Bogoljubov 9,5, 8.Tartakower 8 atd. "Ze sportovního hlediska jsem dosáhl velmi slušného výsledku, když jsem obsadil místo hned za bývalým a současným mistrem světa, což vnitřně upevnilo mé nároky," napsal později Aljechin, "ale s úrovní mé hry jsem byl zcela nespokojen. Přesto jsem však učinil jedno potěšitelné a pro mne překvapivé zjištění. V naší první partii mne Capablanca přehrál v zahájení, získal ve střední hře vyhrané postavení a uchoval si velkou převahu až do koncovky, kde však výhru vypustil a byl nucen se spokojit pouze s remízou. To mi dodalo sebedůvěru, vždyť Kubánec chtěl velmi vyhrát, jsem přesvědčen, že pokud bych byl na jeho místě, tak bych vítězství nevypustil. Jinými slovy, u svého protivníka jsem zaznamenal jistou malou slabinu, růst nejistoty, pokud se jeho soupeř úporně bránil… To bylo pro budoucnost velmi důležité zjištění!"

Po turnaji, než se vrátil zpět do Evropy, ustanovil ruský borec na půdě Ameriky ještě nový světový rekord ve hře naslepo, když sehrál najednou 26 partií a tento rekord dokázal později ještě vylepšit na 28 partií hraných se zavázanýma očima, najednou, jen po paměti (22 výher, 3 remízy, 3 prohry) a pak zde ještě sehrál nevelký dvoukolový turnaj, který vyhrál před Tartakowerem a Znosko-Borovskim.

Jeho "akcie" na boj o titul, které po New Yorku trochu povadly, však znovu velmi vzrostly, když po návratu z Ameriky dosáhl obrovského úspěchu, kterým si získal šachový svět, na turnaji v Baden-Badenu, který vyhrál famózním "laskerovským" výsledkem 16 bodů z 20 možných (2.Rubinstein 14,5, 3.Samisch 13,5, 4.Bogoljubov 13 atd.). Aljechinův triumf na tomto turnaji však nespočíval pouze v získaných bodech, ale ohromil zde zejména předvedenými partiemi, které byly skvostnými estetickými zážitky. Například jeho partie s Richardem Rétim je dodnes považována za jednu z nejskvělejších partií v dějinách šachu vůbec. Velmistr Tarrasch k tomuto řekl: "Aljechin neměl ani v jedné partii horší pozici. Jeho vítězství v tomto mimořádně silném turnaji, jedno z nejskvělejších v historii, dokazuje, že má všechny důvody pro to, aby se ucházel o světové prvenství…Mistru světa se objevil strašlivý soupeř…"

Roku 1925 se konal ještě jeden velmi silný turnaj a to v Moskvě. Na ten však Aljechin nebyl pozván. Ruská všesvazová šachová sekce v čele s Krylenkem se vyjádřila, že "tohoto mistra považuje za cizí a sovětské moci nepřátelský element a proto nemůže s Aljechinem zahájit jakékoli rozhovory ohledně jeho účasti na turnaji v Moskvě." Zbytek roku tak Saša využil nešachově. Na Sorbonně obhájil svou dizertační práci a získal doktorát práv a také se znovu oženil. Manželství šlo Sašovi k duhu, nové zázemí ho učinilo vyrovnanějším a sebevědomějším a do následujího roku po šachové stránce ještě zesílil. Roku 1926 vyhrál tři turnaje, v Hastingsu, Scarborough a Birminghamu a dvakrát byl druhý, Semmmeringu a Drážďanech. Navíc podnikl veleúspěšnou cestu do Jižní Ameriky, kde se vláda Argentiny uvolila poskytnout finanční prostředky na pořádání zápasu o mistra světa mezi ním a Capablancou, přesně podle Londýnské dohody. Saša tak zbořil poslední – finanční hráz, která mu ještě v zápase bránila a zaslal Capablancovi novou, již třetí výzvu a oba hráči se dohodli.

Pak však Capablanca vyslovil novou podmínku. Na superturnaji v New Yorku 1927 prosadil do propozic tohoto turnaje, že vítěz, nebo ten, kdy skončí druhý za Capablancou, se stane prvním kandidátem na souboj o mistra světa. Aljechin však důrazně protestoval, takže tato klauzule byla nakonec vyškrtnuta. Nicméně to již nic nezměnilo na tom, že byl Saša pod tlakem, pokud by totiž tuto vyškrtnutou podmínku nesplnil a v turnaji by ho někdo předstihl, mohl by v očích šachové veřejnosti jako kandidát číslo jedna odpadnout a o vysněný zápas pak ještě přijít. To se však nestalo, turnaj sice naprosto přesvědčivě vyhrál úřadující šampión Capablanca, když pole ostatních účastníku předčil o plných 2,5 bodu (1.Capablanca 14, 2.Aljechin 11,5, 3.Nimcovič 10,5 atd.), nicméně Alexandr obsadil druhou příčku a tak již mistr světa nemohl couvnout a uspořádání zápasu bylo dohodnuto ještě na tentýž rok.

V roce 1927 nastoupil Aljechin v Buenos Aires na svůj životní zápas a předpokládalo se, že bude Capablancou snadno poražen, ba že dokonce nevyhraje ani jednu partii, neboť kubánský velmistr za posledních šest let prohrál v nejlepších turnajích světa jen dvě partie a byl tak mnohými považován za téměř neporazitelného (zatímco v tomto jediném zápase musel Aljechin vyhrát šestkrát). Capablancovou smůlou bylo, že tomu sám uvěřil a na zápas se dostatečně nepřipravil. A tak Aljechin překvapivě poráží v Buenos Aires Capablancu 6:3 (při rekordních 25 remízách) a stává se mistrem světa. Zápas o mistra světa v šachu v Buenos Aires 1927 byl střetnutím dvou šachových gigantů a v dějinách královské hry zaujímá zvláštní místo pro jeho neobyčejnou úpornost, nervnost a nezměrné psychické i fyzické vypětí, kdy si oba účastníci sáhli na dno svých sil, do té doby rekordní zápasovou délku (dva měsíce), množství vysoce kvalitních partií i pro tragické chyby, které nakonec určily vítěze.

Po zisku titulu nastoupil Alexandr Alexandrovič Aljechin vítězné, triumfální tažení napříč šachovým světem a až do roku 1934 byl v podstatě třídou sám pro sebe. Mezi jeho fenomenální výsledky patří například turnaj na Bledu v roce 1930, kdy vyhrál s náskokem 5,5 bodu před druhým Bogoljubovem. V letech 1929 a 1934 v zápasech o titul mistra světa porazil vysoko stejného šachistu. „Pád na zem“ nastal až v zápase o mistra světa v roce 1935. Jeho zápas s holandským velmistrem Maxem Euwem v roce 1935 se považoval za jasnou a předem vyřízenou záležitost. Jenže Aljechinovi se vymstila špatná životospráva a překvapivě Euweovi podlehl 8:9 (=13). Většina šachových příznivců odepsala Aljechina jako vyřízeného člověka. Ale Alexandra Alexandroviče podcenili. Aljechin byl muž železné vůle, připravil se k odvetě jako kdysi k zápasu s Capablancou a v roce 1937 rozdrtil Euwea 10:4 (=11).

Mezitím však vyrostlo několik mladých kandidátů na titul mistra světa a to především Michail Botvinnik, Paul Keres, Salo Flohr a Samuel Reshevsky. Aljechin v roce 1938 přijal Botvinnikovu výzvu k zápasu o titul, ale vypukla 2. světová válka a ta znamenala poslední tragickou fázi Aljechinova života. Po válce uvízl v Portugalsku, kde 25. března 1946 v městečku Estoril u Lisabonu Aljechin za dodnes nevyjasněných okolností (oficiálně ucpání horních cest dýchacích v kombinaci s infarktem) umírá.

Max Euwe(1935-1937)

Max Euwe (20. května 1901, Watergraafsmeer poblíž Amsterdamu – 26. listopadu 1981, Amsterdam) byl nizozemský šachista a matematik, mistr světa v šachu v letech 1935–1937.

Vystudoval matematiku na univerzitě v Amsterodamu, později ji také vyučoval. Nejdříve v Rotterdamu, poté na dívčím lyceu v Amsterodamu. Vyhrál všechna domácí mistrovství šachu, kterých se zúčastnil, v letech 1921–1952 a poté ještě v roce 1955. V roce 1957 hrál krátkou partii s teprve čtrnáctiletým chlapcem Robertem Fischerem, budoucím mistrem světa.

Titul mistra světa v šachu získal roku 1935, když překvapivě porazil Alexandra Alexandroviče Aljechina 8:9 (=13) (Aljechin zřejmě Euweho podcenil), ale roku 1937 v odvetě Aljechin jasně zvítězil 10:4 (=11).

V šachové hře vynikal nejen ve strategii, ale také byl znamenitý taktik. Publikoval mnoho statí, článků a knih o šachové teorii. V letech 1970–1978 byl prezidentem Mezinárodní šachové federace (FIDE).

Alexandr Aljechin (1937-1946)

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mistrovstv%C3%AD_sv%C4%9Bta_v_%C5%A1achu