Mistři světa v šachu 1946 - 1972

Michail Botvinnik (1948-1957)

Michail Botvinnik patřil již od 30. let 20. století mezi nejlepší světové hráče, jeho zápasu s Alexandrem Alexandrovičem Aljechinem o titul mistra světa však zabránila druhá světová válka.

Když Aljechinova smrt v roce 1946 prakticky znemožnila pokračovat v předcházející praxi bojů o titul mitra světa (obhájce titulu versus vyzyvatel), rozhodl první poválečný kongres FIDE ve švýcarském Winterthuru o konání turnaje o titul mistra světa, který se uskutečnil roku 1948 v Haagu a v Moskvě, ve kterém Botvinnik s převahou zvítězil. 

Svůj titul Botvinik dvakrát obhájil, a to roku 1950 s Davidem Bronštejnem remízou 5:5 (=14) a roku 1954 opět remízou Vasilijem Smyslovem 7:7 (=10). Poté jej dvakrát ztratil a díky právu na odvetu zase získal zpět: roku 1957 se Smyslovem a roku 1960 s Michailem Talem. Teprve po zrušení práva na odvetu jej definitivně roku 1963 ztratil s Tigranem Petrosjanem a do dalších cyklů mistrovství světa se již nepustil. V Utkání století SSSR - Svět roku 1970 si poradil na osmé šachovnici 1:0 (=3) s Milanem Matulovićem.

Vasilij Smyslov (1957-1958)

Vasilij Smyslov (* 24. března 1921, Moskva) je ruský šachový mezinárodní velmistr a mistr světa z let 1957 až 1958 za Sovětský svaz. Jeho hra byla proslulá pověstnými pozičními souboji a precizní koncovkou.

Šachy se naučil hrát již v šesti letech, ale až do roku 1935 nikde nehrál, pouze studoval knihy. Původním povoláním byl novinář, studoval i hudbu (operní zpěv). Jeho šachová kariéra byla mimořádně dlouhá. První žákovský turnaj hrál v roku 1935, naposledy hrál roku 2001 ve věku osmdesáti let. Potom, zřejmě kvůli velmi slabému zraku, hrát přestal.

V letech 1952 až 1972 hrál devětkrát hrál za vítězný celek SSSR na šachových olympiádách a dosáhl celkového skóre +69 =42 −2, což je úspěšnost 79,6% a pátý nejlepší výsledek v historii olympiád (první je Michail Tal s úspěšností 81,2%, druhý Anatolij Karpov s 80,1%, třetí Tigran Petrosjan se 79,8% a čtvrtý Isaac Kashdan se 79,7%), porazit jej dokázali jen Gedeon Barcza roku 1956 v Moskvě a Wolfgang Unzicker roku 1964 v Tel Avivu.

Michail Botvinnik (1958-1960)

Michail Tal (1960-1961)

Michail Tal, přezdívaný Čaroděj z Rigy, byl lotyšský šachový velmistr, mistr světa v šachu (1960-1961) a mistr světa v bleskovém šachu. Tal byl často označován za šachový meteor či supernovu pro bleskový start z neznáma mezi světovou elitu. Poprvé se stal alespoň trochu známým po vítězství na přeboru Litvy v roce 1957, na jediný zátah pak prošel turnaji kandidátů a v roce 1960 rozdrtil v souboji o titul mistra světa legendárního Botvinnika poměrem 12,5:8,5 a stal 8. mistrem světa v šachu.

Talova prohra v odvetném zápase o rok později byla všeobecným překvapením a předpokládalo se, že za to může jeho odbytá příprava, zdá se ale, že již tehdy začínal mít vážné zdravotní potíže. Očekával se nový souboj Tal-Botvinnik, ale už k němu nedošlo, neboť Tal se na dalším turnaji kandidátů zhroutil. Následné vyšetření u něj odhalilo celý komplex chorob zejména trávícího traktu. Tal se po delším léčení účastnil ještě řady dalších turnajů a zápasů kandidátů, dvakrát se znovu vážně ucházel o nový zápas o titul mistra světa (v roce 1965 podlehl teprve ve finále Spasskému poměrem 7:4, v roce 1968 v semifinále Korčnému).

V roce 1988 získal titul mistra světa v bleskovém šachu. Fenomenální byly jeho výsledky na šachových olympiádách, kde vždy podstatně přispěl k vítězství sovětského mužstva.

Šestkrát vyhrál rovněž mistrovství Sovětského svazu. Často se však dostával do problémů se sovětskými šachovými funkcionáři.

Jako šachista byl velmi ctěn pro svůj romantický přístup k partiím, který se vyznačoval ostrou kombinační hrou, pro jejíž vyvolání neváhal podstupovat enormní riziko v podobě nekorektních obětí. Řada jeho kombinací byla vyvrácena, většinou se tak ale nestalo přímo na šachovnici, kde jeho soupeři propadali panice a nezvládali logicky nastupující časovou tíseň, ale až v analýzách po partii. Tal tak byl stejně jako E. Lasker (který byl jeho velkým vzorem) často obviňován z toho, že má pouze štěstí, že jeho hra je jen velký bluf.

Jeho hra postupně s rostoucím věkem a zhoršujícím se zdravím mírně upadala - stále ještě byl schopen skvělé hry, ale jeho organismus už nedokázal vydržet dlouhodobé vypětí a na delších turnajích a zápasech ho stále výrazněji zmáhala únava, což se projevovalo větší ochotou k remízám a selháváním v jednotlivých partiích. Nicméně až do své smrti zůstal nebezpečným protivníkem.

Hodně mu v tom napomáhal jeho údajný „dábelský“ pohled - jeho uhrančivé černé oči dokonce inspirovaly amerického velmistra Benköho (Talova tradičního dodavatele bodů) k prohlášení, že Tal své soupeře hypnotizuje. Jednou pak proti Talovi nastoupil v černých brýlích, které ho měly ochránit. Partii ovšem prohrál stejně hladce, jako většinu ostatních.

Michail Botvinnik (1961-1963)

Tigran Petrosjan (1963-1969)

Přezdívalo se mu Železný Tigran, protože jeho hra byla známá jen stěží prorazitelnou obranou. K zápasu o titul mistra světa se dostal po vítězství na turnaji kandidátů 1962 po dramatickém souboji s Keresem. Pocházel z chudé arménské rodiny. Dětství prožil v Tbilisi. Za druhé světové války ztratil oba rodiče a živil se různými zaměstnáními. Krátce po válce se odstěhoval do Moskvy, kde žil až do své smrti. Povoláním byl novinář.

Šachy se naučil hrát ve svých osmi letech. Mezi jeho první úspěchy patří vítězství na mistrovstvích Arménie 1945 – 1948 a v dorosteneckých mistrovstvích SSSR 1946.

Soutěží MS v šachu se Petrosjan zúčastňoval neuvěřitelných 30 let.

Na mezipásmovém turnaji v Saltsjőbadenu skončil 2.-3., v turnaji kandidátů v Zurichu 1953 byl 5.

Na mezipásmovém turnaji Göteborgu 1955 byl 4., v turnaji kandidátů v Amsterdamu 1956 se dělil o 3.-7. místo.

Na mezipásmovém turnaji v Portoroži 1958 byl 3.-4., v turnaji kandidátů v Jugoslávii 1959 byl 3.

Na mezipásmovém turnaji ve Stockholmu byl 2.-3.

V turnaji kandidátů, který se hrál na ostrově Curaçao v Nizozemských Antilách v roce 1962 po napínavém boji zvítězil, když jako jediný z účastníků neprohrál žádnou partii (měl 8 výher a 19 remíz). Po celý turnaj podával vyrovnaný výkon, závěrečná kola hrál úplně bez rizik na remízy. Tato taktika mu nakonec přinesla úspěch. Jeho nejvážnější soupeř Paul Keres se o 1. místo připravil nečekanou prohrou v předposledním kole s hráčem, kterého snadno porazil ve třech předcházejících partiích.

V roce 1963 sehrál Petrosjan zápas o titul mistra světa s Michailem Botvinnikem. Vedení se ujal Botvinnik hned v 1. partii. Petrosjan vyrovnal v 5. partii po výborné hře v koncovce. V 7. partii Botvinnik nerozehrál dobře otevření a Petrosjan šel do vedení. V dalších partiích Botvinnik vytrvale útočil, Petrosjanovi se až do 13. partie dařilo úspěšně bránit, ve 14. partii Botvinnik vyrovnal. Zdá se, že tato část zápasu stála Botvinnika mnoho sil (bylo mu 52 let). V 15. partii předvedl Petrosjan jeden z mála útočných výkonů své kariéty a znovu a definitivně získal vedení. V 18. a 19. partii Petrosjan dvakrát vyhrál vyrovnanou koncovkou a o výsledku bylo rozhodnuto. Poslední tři partie skočily rychlými remízami. Petrosjan se stal po výhře v poměru 12½:9½ (5:2, =15) 9. mistrem světa v šachu.

V roce 1966 byl Petrosjanovým soupeřem v boji o titul MS Boris Spasskij. Zápas začal šesti remízami (v 5. partii Spasskij pokazil vyhrané postavení). V 7. partii se Petrosjan ujal vedení a v 10. partii získal po pěkné kombinaci dvojbodobý náskok. Ve 12. partii Petrosjan opět pěkně zakombinoval a měl na dosah 3. výhru, ale tesně před časovou kotrolou udělal chybu a partie skončila remízou. Výhrami ve 13. a 19. partii se Spasskému podařilo vyrovnat, ale Petrosjan vyhrál 20. a 22. partii. Výhrou v předposlední 23. partii Spasskij už jen snížil Petrosjanův náskok. Konečný výsledek zápasu byl 12½:11½ (4:3, =17) ve prospěch Petrosjana.

V roce 1969 se Petrosjan střetnul v souboji o titul znovu se Spasským, tentokrát však byl Spassij úspěšnější, když vyhrál 12½:10½ (6:4, =13).

V turnaji kandidátů v roce1971 porazil Petrosjan ve čtvrtfinále Roberta Hübnera 1:0, =6, když se po prohře v 7. partii Hübner vzdal. V semifinále porazil Viktora Korčného 5½:4½ (1:0, =9). Ve finále prohrál s Robertem Fischerem 2½:6½ (1:5, =3).

V turnaji kandidátů v roce 1974 vyhrál ve čtvrtfinále nad Lajosem Portischem 7:6(3:2, =8). V semifinále prohrál s Korčným 1:3, =1, když za tohoto stavu zápas vzdal.

Na mezipásmovém turnaji v Bielu (Švýcarsko) 1976 skončil 2.-4. V turnaji kandidátů 1977 prohrál ve s Korčným 5½:6½ (1:2, =9).

Na mezipásmovém turnaji v Rio de Janeiro 1979 skončil 1.-3. V turnaji kandidátů opět prohrál ve čtvrtfinále s Korčným 3½:5½(0:2, =7).

Na mezipásmovém turnaji v Las Palmas 1982 skončil 4.-5. a dále nepostoupil.

Boris Spasskij (1969-1972)

Šachy se začal učit ve svých pěti letech ve vlaku během evakuace Leningradu za druhé světové války. V osmnácti letech se stal juniorským mistrem světa.

Mistrem světa byl čtyři roky a o titul přišel v roce 1972 během „zápasu století“ v Reykjavíku na Islandu. Prohrál s Američanem Bobby Fischerem. Zápas probíhal během studené války a byl interpretován jako vítězství USA nad Sovětským svazem.

Namísto nudných statistických údajů zde nabízíme přepis rozhovoru, který nedávno poskytl HN tento bývalý mistr světa v šachu. Otevřeně hovořil například o svém vztahu k sovětskému režimu i o tom, proč pro něj byla invaze
do Československa v roce 1968 osobní tragédií.

Málokdo z návštěvníků jednoho z hotelů v Mariánských Lázních by řekl, že ten prošedivělý pán v kavárně, který se zdvihnutím sklenice piva zdraví s kolemjdoucími, je bývalý mistr světa v šachu. Boris Spasskij, který je až do 5. prosince 2009 čestným hostem zápasu Czech Coal Chess Match se chová velmi přátelsky a se zájmem se přidává ke komentování probíhajících partií.

Přestože šachové turnaje navštěvuje podle vlastních slov rád, médiím se v poslední době snaží vyhýbat. HN sice nejprve řekl, že je "podzemním šachistou" a chce zůstat v ústraní, ale nakonec přeci jen souhlasil s rozhovorem. Přislíbených několik minut se poté značně protáhlo a velmistr neváhal komentovat nejen současný šach, ale třeba i důvody pro svou emigraci.

HN: Zápas, jehož čestným hostem v těchto dnech jste, nese zajímavý podtitul "Sněženky a machři". Jak se vám myšlenka postavit mladé velmistryně proti legendám líbí?

Zápas sleduji s velkým zájmem, sám jsem hrál v podobných akcích veteránů proti ženám. A musím říct, že v poslední době se velmi zlepšila úroveň ženského šachu.Taky je zajímavé, že ženy dnes hrají v turnajích společně s muži - to dříve nebývalo.

HN: To znamená, že vy sám jste v době své vrcholové kariéry s ženami téměř nehrál?

V podstatě vůbec ne, asi dvě tři partie. Například v roce 1971 jsem hrál zápas s tehdejší mistryní světa Nonou Gaprindašvili. Partie byla vyrovnaná a asi jsem ji měl dát za remízu a tím pomoci pozdvihnout ženský šach. Jenže já byl zarputilý a ješitný. Partii jsme dvakrát odkládali, mučil jsem Nonu několik hodin a nakonec s těžkostmi vyhrál. Nona se pak na mě velmi rozzlobila, protože druhý den jsem rychle remízoval s patnáctiletým chlapcem. Říkala, že jsem se měl chovat jako gentleman a já přitom jednal spíš jako barbar.

HN: Myslíte si, že se šachistky v budoucnu mužům úplně vyrovnají?

Ne, to si nemyslím. Na té nejvyšší úrovni mají muži určité výhody v abstraktním myšlení. Ženy jsou více při zemi. To je dobré pro život - v životě jsou muži větší hlupáci než ženy. Ale v šachách je někdy potřeba "uletět". Taky si všimněte, že ženy se zlepšují díky mužským trenérům. Takže šachistky jsou závislé na mužích. V životě je to naopak, tam jsou muži závislí na ženách.

HN: A vy sám máte trenérské zkušenosti?

Chvíli jsem byl trenérem jedné talentované šachistky v Petrohradě. Ale myslím, že můj trenérský talent se rovná nule. Byl jsem tehdy mladík a tréninky jsme začínali tím, že mě políbila na tvář, dosti vroucně. Ona byla velice dobrá v zahájeních a já jsem jí řekl, aby raději hrála tak, jak se jí líbí. Skončilo to tak, že na mistrovství v Leningradu skončila poslední, a to ho rok předtím vyhrála.

HN: Nyní ale zase trénujete.

Vedu šachovou školu v jednom malém městě na Urale. Jezdím do Ruska asi osmkrát ročně. Je potřeba pomáhat mojí zemi, protože je v katastrofickém stavu.

HN: Teď myslíte z hlediska šachu?

Ano, ruská šachová škola je na tom špatně.

HN: A jak hodnotíte Rusko ze společenského hlediska?

Lidé jsou chudí, z hlediska životní úrovně jsou na tom hůř než za sovětských dob. Jsem původně z Petrohradu a tam je chudoba hodně vidět. Když navštívím Rusko, jezdím rád hlavně na venkov, třeba Moskva se mi vůbec nelíbí. To je jeden velký dav a velmi těžká atmosféra. Třeba metro je tam sice architektonicky jedinečné, ale mě se mnohem víc líbí to v Paříži. Člověk tam má mnohem svobodnější pocit, lidé jsou přívětivější.

HN: Kdo ze současných hráčů světové špičky se vám nejvíc líbí?

Já rád sleduju celou špičku, hlavně, když jsou pěkné partie. Nejvíc mě ale zajímá ten chlapec Carlsen z Norska. Líbí se mi, že je takový tvrdohlavý. Ale hlavně je zajímavé, že ho nyní trénuje Kasparov. Ten se tím mstí šachovému světu, chce vyrobit druhého Kasparova. On je jedináček, považuje se za geniálního a velice špatně přijímá kritiku. Takže teď se mstí světu tím, že trénuje Carlsena. A zatím to přináší výsledky.

HN: Vrcholem vaší kariéry bylo, když jste se v roce 1969 stal mistrem světa. Jak jste toto období prožíval?

Pro mě to bylo jedno z nejhorších období v životě. Být mistr světa je velice odpovědná funkce. Musíte si dávat pozor na to, co říkáte, na to, jak se chováte. Jste v pozici, kdy jste nade všemi ostatními šachisty, a podle toho byste měl také jednat. Jenže v Sovětském svazu ode mě očekávali, že i přesto budu jedním z mnoha, voják. A to bylo velice těžké.

HN: U nás vás lidé znají hlavně díky zápasu s Fischerem v roce 1972, kde jste o titul šampiona přišel. A mnozí fandili vašemu protivníkovi, protože vy jste byl ze Sovětského svazu, jehož armáda zemi okupovala. Ale vy jste se přitom Čechů v roce 1968 zastal...

Pro mě sovětská invaze do Československa byla ohromnou tragédií. Protože jsem patřil k té malé skupince ruské inteligence, která doufala, že komunismus ještě může něco vymyslet, že je možné ho reformovat. Ale myslím, že okupací komunismus podepsal sám sobě trest smrti.

Kde jste byl 21. srpna 1968?

Byl jsem na tréninkovém setkání nedaleko Moskvy. A další den jsem přijel do Moskvy a potkal českého velmistra Miroslava Filipa.Ptám se: Jestlipak víte, že Prahu obsadily sovětské tanky.On úplně zblednul, byl jsem bohužel první, kdo mu tu hroznou novinu řekl.

HN: Svou solidaritu jste vyjádřil na šachové olympiádě v Luganu...

Ano, se všemi Čechoslováky jsem si tehdy podal ruku a otevřeně projevoval své názory. Ale nedělal jsem žádné veřejné prohlášení. Mluvil jsem nicméně otevřeně, všichni mohli slyšet, co si myslím.
Odešel jsem, až když mi zakázali hrát.

HN: Znamená to, že jako mistr světa jste to měl u sovětského vedení přece jen lehčí?

Ano, mohl jsem se svobodněji vyjadřovat. Ale když jsem o titul přišel, stal jsem se zranitelnějším. I nadále jsem se považoval za mistra světa. Ale sovětští pohlaváři mě po prohře s Fischerem začali lapat.

HN: Proto jste se v 70. letech rozhodl emigrovat?

To ani ne, nikdy jsem se nikoho nebál. Ale když mě přestali pouštět na turnaje, musel jsem začít bojovat za svoji profesionální kariéru. Byl jsem v rozkvětu sil a nemohl prostě přestat.

HN: Jak se změnil váš život po příjezdu do Francie. Přeci jen v Sovětském svazu jste byl určitě velmi slavný a ve Francii šachy zas tak populární nejsou.

Já to neviděl jako velkou změnu, prostě jsem se přestěhoval. Hlavní bylo, že mi opět začaly chodit pozvánky na turnaje. Neměl jsem sice moc peněz - všechno jsem nechal v Sovětském svazu, kde bych se měl materiálně určitě lépe, ale o to, ani o slávu mi nešlo, chtěl jsem hlavně hrát.

HN: Hrajete ještě dnes v nějakých turnajích?

Velmi zřídka. Ale teď v prosinci mě čeká zápas s Viktorem Korčným. To bude strašná, krvežíznivá bitva.

HN: Říkal jste, že jako divákovi vám jde hlavně o krásu. Je to tak i ve vašich vlastních partiích?

To ne, v žádném případě. Tam je výsledek na prvním místě.

Zdroj: http://sport.ihned.cz/c1-39251050-boris-spasskij-nejtezsi-obdobi-kdyz-jsem-byl-mistrem

Robert J. Fischer (1969-1972)

Robert James „Bobby“ Fischer (9. března 1943 – 17. ledna 2008 Reykjavík, Island) byl americký šachista, mistr světa v šachu v letech 1972–1975. Už v 15 letech postoupil do turnaje kandidátů a stal se velmistrem. Titul mistra světa získal v roce 1972 výhrou „zápasu století“ v Reykjavíku na Islandu nad sovětským obhájcem titulu Borisem Spasským. Tento turnaj probíhal během studené války a byl interpretován jako vítězství USA nad Sovětským svazem.

Po tomto zápase Fischer dvacet let nesehrál žádnou turnajovou partii. V roce 1975 odmítl obhajovat svůj titul mistra světa, když mezinárodní šachová federace nepřijala jeho podmínky konání zápasu. Až roku 1992 se Spasským sehrál odvetný zápas, v němž ho opět porazil, a od té doby se již žádných turnajů nezúčastnil. Jelikož se zápas konal v Jugoslávii, na kterou tehdy byly uvaleny sankce, hrozilo mu v USA vězení. Od té doby žil v několika státech v emigraci, po zatčení v Japonsku roku 2004 obdržel azyl a občanství na Islandu, kde rovněž zemřel.

Pravidelně se objevuje v diskuzích o tom, kdo je nejlepším šachovým hráčem všech dob. Výrazně přispěl k rozvoji teorie šachového zahájení, svými vítězstvími zpopularizoval šachy, díky němu se začali v šachu "točit" větší finanční částky a k rozvoji hry přispěl i vynálezem nového způsobu měření času hráčů na rozmyšlenou a návrhem alternativních pravidel šachů, zvaných nyní Chess960.

Robert James Fischer se narodil v nemocnici Michael Resse v Chicagu. Jeho matka Regina rozená Werderová byla naturalizovanou americkou občankou německého židovského původu, narozena ve Švýcarsku, vyrůstala v St. Louis ve státě Missouri, později byla učitelkou, zdravotní sestrou a lékařkou. Jako Fischerův otec byl zanesen v rodném listu Hans-Gerhardt Fischer, německý biofyzik a první manžel Reginy Werderové. Pár uzavřel manželství v roce 1933 v Moskvě, kde Wenderová studovala medicínu. Roku 2002 vyšel v deníku The Philadelphia Inquirer článek, jehož autory byli Peter Nicholas a Clea Benson, kteří vyslovili hypotézu, že biologickým otcem Roberta Fischera mohl být fyzik Paul Nemenyi, Maďar židovského původu. Citovali zprávu FBI, která uvádí, že Regina Fischerová se vrátila do Spojených států v roce 1939, zatímco Hans-Gerhardt Fischer do USA nikdy nevkročil. Hans-Gerhardt a Regina Fischerovi se rozvedli v roce 1945, kdy byly Bobbymu dva roky. Od té doby Robert Fischer vyrůstal se svou matkou a starší sestrou Joan. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Mobile v Arizoně, kde Regina učila na základní škole. Poté se přestěhovali do Brooklynu v New Yorku, kde Regina pracovala jako učitelka na základní škole a zdravotní sestra.

V květnu roku 1949 se šestiletý Fischer naučil hrát šachy z příručky, kterou nalezl v šachové sadě koupené jeho sestrou v cukrářství pod jejich bytem v Brooklynu. Svou první šachovou knihu dostal o měsíc později. Pak hrál přes rok šachy sám. Ve věku sedmi let vstoupil do Brooklynského šachového klubu, kde ho učil předseda klubu jménem Carmine Nigro. Později přestoupil do Manhatanského šachového klubu. Důležitý vliv na Fischera pak měli šachový novinář Hermann Helms a velmistr Arnold Denker. Denker sloužil mladému Bobbymu jako instruktor a často ho bral na profesionální hokejová utkání v Madison Square Garden povzbuzovat tým New York Rangers. Denker napsal, že Bobbymu se utkání líbila a nikdy na ně nezapomněl; oba se stali celoživotními přáteli. Když bylo Fischerovi třináct, požádala jeho matka Johna W. Collinse, aby byl jeho šachovým učitelem. Collins již trénoval několik vynikajících hráců včetně velmistrů Roberta Byrneho a Williama Lombardyho. Fischer strávil v Collinově domě mnoho času a někteří pak Collinse popisovali jako Fischerova náhradního otce.

Bobby Fischer navštěvoval střední školu Erasmus Hall High School, kde v té době studovala i Barbra Streisandová, roku 1959 z ní po dosažení šestnácti let odešel. Mnoho učitelů na něj vzpomínalo jako na problémového žáka. Když však dosáhl úspěchů v šachu, školní rada ho za ně ocenila zlatou medailí.

Fischerovým prvním skutečným triumfem bylo vítězství na šampionátu juniorů USA ve Philadelphii v červenci roku 1956, dosáhl výsledku 8,5/10 partií a stal se nejmladším juniorským šampionem. Tento rekord zůstal nepřekonán dodnes. V roce 1956 na Otevřeném šampionátu USA v Oklahoma City dosáhl výsledku 8,5/12 partií a dělil se o 4.–8. místo, vyhrál Arthur Bisguier. Pak hrál v prvním kanadském šampionátu v Montrealu roku 1956 s výsledkem 7/10 a dělil 8.–12. místo, zvítězil Larry Evans. V New Yorku roku 1956 sehrál na turnaji Rosenwald Trophy známou partii století proti Donaldu Byrnemu, která bývá považována za jednu z nejkrásnějších vůbec. Ve věku 12 let získal titul národního mistra jako dosud nejmladší hráč.

V roce 1957 Fischer poprvé úspěšně obhájil svůj titul juniorského šampióna USA výsledkem 8,5 z 9 partií v San Franciscu. Pak vyhrál Otevřený šampionát USA v Clevelandu v tie-breaku nad Arthurem Bisguierem, výsledek 10/12 stačil k tomu, že se stal a zůstává nejmladším vítězem Otevřeného mistrovství USA. V zápase v New Yorku Fischer porazil mladého filipínského mistra Rodolfa Tan Cordosa 6:2, pak vyhrál Otevřené mistrovství USA v New Jersey. Díky těmto výsledkům získal vstupenku na Mistrovství USA v New Yorku. Mnozí si mysleli, že je příliš slabý, a předpovídali, že skončí poslední. Místo toho vyhrál výsledkem 10,5/13, a stal se tak v lednu 1958 ve věku 14 let nejmladším šampiónem USA všech dob. Tento rekord nebyl ani v roce 2008 nebyl překonán. Tímto vítězstvím získal titul mezinárodní mistr – jako nejmladší v té tobě (rekord byl však již překonán).

Fischerovo vítězství ho kvalifikovalo do mezipásmového turnaje v Portoroži, první krok účasti v boji o titul mistra světa. Ve svých 15 letech byl nejmladším hráčem mezipásmových turnajů. Prvních šest hráčů z mezipásmového turnaje se kvalifikovalo do turnaje kandidátů. Pouze málo lidí si myslelo, že Fischer má nějaké šance. Opět však překvapil znalce a dělil se o 5.–6. místo výsledkem 12/20 po tvrdém finiši. Tak se stal Fischer nejmladším hráčem turnaje kandidátů, tento rekord trval až do roku 2005, kdy byl překonán Magnusem Carlsenem (avšak v jiném způsobu uspořádání boje o titul). Fischer si tak vysloužil titul velmistra a v té době se stal nejmladším velmistrem v historii (rekord byl již překonán).

Před turnajem kandidátů se Fischer účastnil v roce 1959 silných mezinárodních turnajů v Mar del Plata v Argentině, Santiago de Chile a v Curychu. Ve všech třech soutěžích uspěl dobře a prokázal, že jeho titul a síla velmistra byly oprávněné.

Ve svých 16 letech Fischer skončil v kandidátském turnaji pořádaném v Bělehradě roku 1959 neuvěřitelně pátý z osmi. Dosáhl výsledku 12,5/28, ale byl rozdrcen vítězem turnaje Michailem Talem, který vyhrál všechny čtyři jejich vzájemné partie.

V roce 1960 se Fischer dělil o první místo se sovětskou hvězdou Borisem Spasským na silném turnaji Mar del Plata dva body před zbytkem startovního pole. Jejich výsledek byl 13,5 bodů z 15 partií. Fischer prohrál pouze se Spasským, a to byl začátek jejich vztahu, který začal přátelsky a tak i přetrval přes Fischerovy problémy na šachovnici proti Spasskému. Fischer bojoval na dalším turnaji v Buenos Aires s výsledkem 8,5/19. Turnaj vyhráli Rus Viktor Korčnoj a Samuel Reshevsky – mnohonásobný šampion USA a jeden z nejsilnějších světových hráčů, kteří oba dosáhli skóre 13/19. To byl jediný větší neúspěch Fischera v jeho profesionální kariéře.

V roce 1961 začal zápas na 16 partií mezi Fischerem a Reshevskym. Zápas byl rozdělen mezi New York a Los Angeles. Přes Fischerův raketový start kariéry byl veterán Reshevsky (narozen 1911, tedy o 32 let starší než Fischer) favoritem, neboť nejen že měl mnohem více zápasových zkušeností, ale nikdy ve svém životě neprohrál zápas. Po 11 partiích a remízovém stavu (každá strana 2 výhry při 7 remízách) skončil zápas kvůli rozepři mezi Fischerem a organizátorkou a sponzorkou zápasu Jacquline Piatigorskou. Těžké boje v partiích vedly k tomu, že mnohé byly přerušeny, zápas se tak zpozdil proti původnímu plánu, což způsobilo logicky protesty pronajímatelů prostor. Manžel paní Piatigorské pan Gregor Piatigorsky, světový koncertní pěvec, pořádal koncert v pozdním odpoledni stejného dne naplánovaného pro sehrání 12. partie zápasu. Paní Piatigorská, která chtěla navštívit koncert i šachovou partii, přesunula začátek partie na 11 hodin dopoledne, očividně bez Fischerova souhlasu. Fischer, který rád pospával, protestoval a nakonec odstoupil ze zápasu kvůli nemožnosti se s organizátory dohodnout. Reshevsky obdržel vítězný podíl ceny. Fischer se později s paní Piatigorskou usmířil, když přijal pozvání na 2. Piatigorsky Cup v Santa Monice roku 1966, kde byla sponzorkou turnaje.

Fischer skončil druhý za exmistrem světa Talem v Bledském superturnaji 1961. Porazil poprvé Tala a s výsledkem 3,5/4 proti sovětskému kontingentu skončil jako jediný neporažený hráč s výsledkem 13,5/19.

V dalším cyklu světového šampionátu Fischer vyhrál mezipásmový turnaj ve Stockholmu roku 1962 výsledkem 17,5/19 o 2,5 bodu před druhým v pořadí a stal se tak jedním z favoritů turnaje kandidátů v Curacau, který začal brzy poté. Ale turnaj byl pro něj zklamáním, skončil čtvrtý z osmi s výsledkem 14/27. I přesto tento výsledek Fischera v jeho 19 letech ustavil jako nejsilnějšího nesovětského hráče světa. Tal byl během turnaje vážně nemocný a musel odstoupit. Fischer, který byl Talovým přítelem, byl jediný hráč, který ho v nemocnici navštívil.

Po neúspěchu v turnaji kandidátů roku 1962 (ve kterém bylo pět z osmi hráčů ze SSSR), Fischer prohlásil, že tři ze sovětských hráčů uzavřeli dohodu o remízách ve vzájemných partiích, aby se mohli soustředit na hru proti němu, a rovněž že čtvrtý Viktor Korčnoj byl nucen vědomě prohrávat partie, aby zajistil vítězství sovětskému hráči. Obecně se myslí, že první obvinění je pravdivé, druhé však ne.

Fischer dále hrál v mistrovstvích USA, vždy konaných v New York City. Celkem se během své kariéry účastnil osmi a vyhrál všechny. Jeho výsledky byly: 1957–58: 10,5/13; 1958–59: 8,5/11; 1959–60: 9/11; 1960–61: 9/11; 1962–63: 8/11; 1963–64: 11/11; 1965–66: 8,5/11; 1966–67: 9,5/11. Celkově 74/90, což je 82,2 procent s pouze třemi porážkami.

V roce 1962 Fischer řekl, že má „osobní problémy“, a začal naslouchat různým kazatelům v rádiových přenosech, aby hledal rozřešení. Tak poprvé uslyšel rádiový program The World Tomorrow s Herbertem W. Armstrongem a jeho synem Garnerem Tedem Armstrongem. Jejich denominace, Celosvětová boží církev (Worldwide Church of God), hlásala brzký konec světa. Koncem roku 1963 začal Fischer platit Světové boží církvi desátky. Podle vlastního pozdějšího vyjádření žil rozdvojený život s racionální šachovou částí a nadšenou náboženskou částí. Později této církvi daroval 61 200 dolarů, které vyhrál v zápase o mistrovství světa. Rok 1972 však byl pro církev katastrofální: proroctví staršího z obou Armstrongů se nevyplnila a mladší byl zapleten do sexuálního skandálu. Fischer se cítil podveden a veřejně se Světové boží církve zřekl.

Fischer se rozhodl neúčastnit se mezipásmového turnaje roku 1964 v Amsterdamu, tím se vyřadil ze soutěže o mistrovství světa v roce 1966. Setrval na tomto rozhodnutí, i když FIDE změnila formát kandidátského turnaje z osmičlenného turnaje každý s každým na sérii vyřazovacích zápasů, což eliminovalo možnost tajných dohod. Fischer se místo toho pustil do cestování po světě trvajícího několik měsíců; hrál simultánní exhibice a poskytoval školení, turné mělo velmi dobrou návštěvnost a publicitu. Fischer rovněž odmítl pozvání na Piatigorského pohár roku 1963, ačkoli byl obsazen elitními hráči. Místo toho dal přednost zahrát si ve stejné době mnohem slabší turnaj Western Open v Bay City v Michiganu, který vyhrál výsledkem 7,5/8. Fischer rovněž vyhrál mistrovství státu New York roku 1963 v Poughkeepsie, další drobnější soutěž pozdního léta, a to stoprocentním výsledkem 7/7.

Fischer chtěl hrát Capablancův memoriál v Havaně roku 1965, ale Američanům v té době nebylo dovoleno cestovat na Kubu. Fischer již hrál na Kubě jednou, ještě jako dorostenec, ale to bylo předtím, než se roku 1959 chopil moci Fidel Castro. Fischer ale mohl hrát pomocí telegrafu, když zůstal v New Yorku a hrál z šachového klubu Franka Marshalla. Jeho partie trvaly dlouho kvůli přenosovému zpoždění a způsobu příjímání tahů. Ale Fischer se dělil o 2.–4. místo výsledkem 15/21 za dřívějším mistrem světa Vasilijem Smyslovem, kterého ve vzájemné partii porazil. Díky této neobvyklé události se šachy staly předmětem zájmu médií v USA.

V příštím cyklu roku 1967 v mezipásmovém turnaji v Sousse Fischer dosáhl fenomenálního výsledku 8,5 bodů z prvních 10 partií. Jako člen Celosvětové boží církve dodržoval sabat, což mu organizátoři umožnili, ale připravil se tak o několik dnů odpočinku, což vedlo k rozepřím ohledně herního rozvrhu. Fischer na protest nenastoupil ke dvěma hrám a později odstoupil, čímž se vyřadil z turnaje o titul mistra světa roku 1969.

V mistrovství USA roku 1963–1964 dosáhl Fischer jediného stoprocentního skóre v historii šampionátu (11/11) a jedno z mála vítězství bez ztráty bodu v silných šachových turnajích.

Mladý Fischer musel vynechat šachovou olympiádu roku 1958 kvůli povinné školní docházce, ale reprezentoval USA na první šachovnici s velkým úspěchem na čtyřech šachových olympiádách: (Lipsko 1960, Varna 1962, Havana 1966 a Siegen 1970). V Lipsku dosáhl výsledku 13/18 a získal v individuálním hodnocení stříbrnou medaili a USA rovněž získalo jako družstvo stříbro. Ve Varně dosáhl výsledku 11/17 a USA skončilo čtvrté. V Havaně dosáhl neuvěřitelného výsledku 15/17 partií a získal individuální stříbro a USA rovněž stříbro. Následně v Siegenu opět získal individuální stříbro výsledkem 10/13 partií a USA skončilo čtvrté. Jeho celkové skóre bylo +40, =18, −7, tedy 49/65 což je 75,4 procent. Další pozvánky pro léta 1964, 1968 a 1972 Fischer odmítl.

Fischer vyhrál turnaj v Netanya roku 1968 (11,5/13) a Vinkovci roku 1968 (11/13) velkým rozdílem. Pak ale přestal hrát na 18 měsíců, kromě vítězství v městské lize New Yorku družstev nad Anthony Saidyem.

Mistrovství USA roku 1969 bylo rovněž pásmovým turnajem, kdy tři první měli přístup do mezipásmového turnaje. Fischer ale mistrovství USA vynechal kvůli sporům o systém turnaje a cenový fond. Velmistr Pal Benko se vzdal svého místa, aby umožnil Fischerovi účast na boji o titul, za což mu Šachová federace USA zaplatila slušných 2000 dolarů. Ostatní účastníci pásmového turnaje se vzdali práva nahradit Benka. Tato neobvyklá dohoda byla prací Ed Edmondsona, výkonného ředitele federace.

Před mezipásmovým turnajem v březnu a dubnu roku 1970 se nejlepší hráči světa účastnili zápasu SSSR versus zbytek světa v Bělehradě. Fischer souhlasil s přepuštěním první šachovnice dánskému hráči Bentu Larsenovi v týmu zbytku světa díky Larsenovým vynikajícím úspěchům v nedávné době i přesto, že Fischer měl vyšší Elo rating. Tým SSSR vyhrál zápas malým rozdílem 20,5:19,5, na druhé šachovnici ale Fischer porazil Tigrana Petrosjana (kterého sesadil z trůnu mistra světa Boris Spasskij rok předtím) 3:1, když vyhrál první dvě partie a další dvě remizoval.

Po zápasu století byl uspořádán neoficiální světový šampionát v bleskovém šachu (pětiminutovky) v Harceg Novi. Fischer rozdrtil velmi silné osazenstvo s výsledkem 19/22, 4,5 bodu před Talem. Později v roce 1970 Fischer vyhrál turnaj v Rovinj/Záhřeb výsledkem 13/17 a v Buenos Aires, kde rozprášil pole většinou velmistrů výsledkem 15/17. Zřetelně tak posunul svou hru na vyšší stupeň.

V mezipásmovém turnaji v Palma de Mallorce v listopadu a prosince 1970 Fischer vyhrál obdivuhodným výsledkem 18,5/23, a to 3,5 bodů před Larsenem, Gellerem a Hübnerem, kteří se dělili o druhé místo výsledkem 15/23. Fischer ukončil turnaj sedmi nepřetržitými výhrami (jedna byla kontumačně).

Fischer pokračoval ve své dominanci roku 1971 v zápasu kandidátů, kdy porazil své soupeře sérií výsledků nemající obdoby v šachové historii. Nejprve rozdrtil Marka Tajmanova (SSSR) ve Vancouveru výsledkem 6:0. O pár měsíců později opakoval vítězství s nulou proti Larsenovi v Denveru, opět stejným výsledkem 6:0. Výsledek proti Larsenovi byl obzvlášť šokující, protože jen rok předtím Larsen hrál na první šachovnici v zápase SSSR – zbytek světa právě před Fischerem a jako jediný ho v mezipásmovém turnaji dokázal porazit.

Pouze dřívější mistr světa Petrosjan, Fischerův finálový soupeř v turnaji kandidátů, byl schopen projevit v zápase v Buenos Aires odpor. Petrosjan použil v první partii silnou teoretickou novinku a měl již Fischera na lopatkách, ale Fischer se bránil se sebejistotou jemu vlastní a partii nakonec vyhrál. Tak Fischer dosáhl obdivuhodnou sérii 20 nepřetržitých výher, druhou nejdelší vítěznou sérii v šachové historii po řadě 25 partií Steinitze z let 1873–1882. Petrosjan vyhrál rázně v druhé partii, a tím Fischerovu vítěznou sérii přerušil. Ale pak po třech remízách Fischer dosáhl výhry v dalších čtyřech partiích a vyhrál zápas 6,5:2,5 (+5, =3, −1). Vítězství ve finálovém zápase dovolilo Fischerovi vyzvat mistra světa Borise Spasského, kterého předtím ještě nikdy neporazil (+0, =2, −3).

Fischerova paličatost ohledně zápasových a turnajových podmínek táhnoucí se celou jeho kariérou byla opět k vidění v zápase se Spasským. Z možných míst konání Fischer dával přednost Jugoslávii, zatímco Spasskij Islandu. Na čas se zdálo, že spor bude rozřešen rozdělením zápasu mezi obě místa, ale tato dohoda neuspěla. Poté, co byla tato záležitost vyřešena, Fischer odmítl hrát do té doby, než cenový fond, který považoval za neadekvátní, bude zdvojnásoben. Londýnský finančník Jim Slater reagoval věnováním dodatečných 125 000 USD, což zvýšilo cenový fond na nebývalých 250 000 USD. Fischer nakonec souhlasil, že bude hrát.

Zápas se konal v islandském Reykjavíku od července do září 1972. Fischer prohrál první dvě partie zvláštním způsobem. První poté, co zbytečně vzal otráveného pěšce v remízové koncovce, a druhou vzdal, když odmítl nastoupit kvůli hracím podmínkám. Fischer by pravděpodobně vzdal celý zápas, ale Spasskij, který nechtěl vyhrát kontumačně, ustoupil Fischerovu požadavku přesunout další partii do tmavé místnosti daleko od kamer, jejichž přítomnost Fischera zneklidňovala. Zbytek zápasu pokračoval bez vážnějších incidentů. Fischer vyhrál sedm z dalších 19 partií, prohrál pouze jednu a remízou skončilo 11, vyhrál tak zápas 12,5:8,5 a stal se 11. mistrem světa v šachu.

Zápas světové úrovně zahrnuje důkladnou přípravu v oblasti teorie zahájení; hráč analyzuje zahájení, o kterém věří, že ho použije soupeř, a snaží se používat své vlastní do hloubky připravené varianty zahájení. Fischer překvapil Spasského tím, že nikdy během zápasu neopakoval stejnou variantu zahájení a často hrál varianty, které nikdy předtím nepoužil. Během druhé půlky zápasu Spasskij opustil své přípravy a pokusil se přehrát Fischera ve variantách, které si nikdo z nich nepřipravoval, ale nadarmo.

Fischerovo vítězství v době studené války bylo propagandisticky významné pro USA. Fischer se rovněž stal nejvýše postaveným hráčem v dosavadní historii šachového ratingu Elo. Po výhře nad Spasským měl rating 2780, což byl vlastně malý pokles proti rekordu 2785, kterého dosáhl po rozdrcení Taimanova, Larsena a Petrosjana rok předtím.

Střet byl novináři pojmenován Zápas století a obsazoval první stránky médií v USA i na celém světě. Tímto vítězstvím se Fischer stal okamžitě celebritou. Obdržel množství nabídek na reklamní akce a propagace výrobků (všechny ale odmítl) a objevil se na obalech časopisů Live a Sports Illustrated. Spolu s americkým olympijským plaveckým vítězem Markem Spitzem se rovněž objevil v televizním pořadu Bob Hope. Množství členů v šachové federaci USA se roku 1972 zdvojnásobilo a vrcholu dosáhlo roku 1974. V americkém šachu bývá toto období nazýváno Fischerův boom.

Obhajoba titulu byla naplánovánana rok 1975, vyzývatelem se stal Anatolij Karpov. Od získání titulu Fischer nesehrál žádnou turnajovou partii a pro nadcházející zápas si stanovil množství podmínek (přesně 64). Většina z nich byla orientována čistě herně, některé byly ale velmi bizarní, například požadavek, aby všichni, kdo vstoupí do herní místnosti, sňali pokrývku hlavy. Mnoho komentátorů se domnívalo, že cílem těchto požadavků bylo vyhnout se zápasu, jehož výsledek nebyl pro Fischera úplně jistý. Nejdůležitější požadavky byly:

    * Zápas konaný do deseti výher bez ohledu na remízy
    * Žádný limit celkového počtu sehraných partií
    * V případě výsledku 9:9 si mistr světa (Fischer) udrží titul

Fischer tvrdil, že obvyklý systém (zápas na 24 partií, kdy zvítězí hráč, který první dosáhne 12,5 bodu, a mistr světa udrží svůj titul za stavu 12:12) podněcuje hráče, který právě v zápasu vede, aby remizoval partie, což považoval pro šachy za špatné. Místo toho Fischer chtěl zápas na neurčené množství partií. Ale takový zápas by mohl trvat několik měsíců (roku 1927 v zápase Capablanca – Aljechin dosažení pouhých šesti výher zabralo 34 partií). Mnozí se domnívali, že zápas by byl spíše demonstrací vytrvalosti než šachových dovedností. Komise FIDE v čele s předsedou Maxem Euwem zahrnující zástupce jak USA, tak SSSR vyhlásila, že zápas by měl pokračovat do šesti výher. Ale Fischer odpověděl, že by se v takovém případě vzdal titulu a neúčastnil se zápasu. FIDE proto souhlasila s uskutečněním zápasu do devíti vítězství, a nechala tak pouze jednu z 64 Fischerových podmínek nesplněnu: stanovila, že hráč, který první dosáhne 9 výher, vyhraje zápas, a eliminovala tak veškeré výhody držitele titulu. Mnoho pozorovatelů považovalo Fischerovu podmínku udržení titulu za stavu 9:9 za nespravedlivou. Znamenalo to, že Fischer by potřeboval k vítězství devět výher, zatímco Karpov by musel vyhrát 10-8. Protože FIDE by nesouhlasila s jeho posledním požadavkem, Fischer se vzdal titulu a dne 27. ledna 1974 sdělil prezidentu FIDE Maxi Euwemu:

"Jak jsem již dal najevo v telegramu delegátům FIDE, podmínky zápasu, které jsem navrhl, nebyly přijaty. Pan Cramer mě informoval, že delegáti FIDE odmítli definici vítězství jako dosažení devíti výher při nezapočítávání remíz a neomezeném množství partií s tím, že bude-li dosaženo výsledku 9:9, zápas skončí remízou, současný mistr světa obhájí titul a cenový fond bude rozdělen rovným dílem. Pokud je tomu tak, FIDE rozhodla proti mé účasti v zápasu o titul mistra světa roku 1975. Tímto se vzdávám svého titulu mistra světa FIDE. S pozdravem Bobby Fischer."

Bývalý přeborník USA Arnold Denker, který byl v kontaktu s Fischerem během vyjednávání o zápasu s Karpovem, tvrdil, že Fischer si přál dlouhý zápas, aby se mohl rozehrát a získat znovu formu po tříleté pauze. Karpov se stal v dubnu 1975 mistrem světa kontumačně. Ve své autobiografii z roku 1991 Karpov vyjádřil hlubokou lítost, že se zápas neuskutečnil, a prohlásil, že ztráta možnosti utkat se s Fischerem zbrzdila i jeho šachový růst. Karpov se s Fischerem po roce 1975 několikrát setkal a přátelsky, ale nakonec neúspěšně se pokusil o uspořádání zápasu. Garry Kasparov tvrdí, že Karpov by roku 1975 býval měl dobré šance na vítězství nad Fischerem. Fischer pak nesehrál žádnou soutěžní partii téměř dvacet let. Do konce života prohlašoval, že je stále mistrem světa, protože nikdy titul v zápase neztratil.

Po událostech z roku 1975 Fischer zmizel z veřejného života a nadále se neúčastnil ani šachových soutěží. 26. května 1981 ho v Pasadeně policejní hlídka zaměnila za hledaného bankovního lupiče a zatkla ho. Byl držen ve vazbě dva dny a utrpěl zde lehké zranění. Propuštěn byl na kauci 1000 dolarů. Roku 1982 publikoval pamflet I Was Tortured in the Pasadena Jailhouse! (Byl jsem mučen ve věznici Pasadena). Popsal zde své zážitky z incidentu a vyjádřil přesvědčení, že jeho zatčení bylo předem připraveno.

Počátkem osmdesátých let Fischer delší čas pobýval v San Franciscu, bydlišti jeho přítele, kanadského velmistra Petera Biyiasase. Roku 1981 s ním sehrál 17 pětiminutových partií a přes nedostatek praxe všechny vyhrál; Biyiasas se podle svého tvrzení v žádné z nich nebyl schopen dostat ani do koncovky.

Roku 1984 Fischer napsal redakci Encyklopedie židovství, že není a nikdy nebyl Žid a požádal, aby bylo jeho jméno odstraněno z publikace.

Po dvaceti letech se Fischer vynořil z izolace a vyzval Spasského (tehdy dělícího 96. až 102. místo na světovém žebříčku šachistů) k odvetnému zápasu. Ten se uskutečnil roku 1992 v jugoslávských městech Sveti Stefan a Bělehrad i přes embargo Organizace spojených národů, které zahrnovalo i sankce na sportovní události. Fischer požadoval, aby organizátoři označili zápas jako zápas „o titul mistra světa“, ačkoliv v té době byl mistrem světa Garry Kasparov. Cenový fond zápasu byl stanoven na 5 milionů dolarů, z nichž dvě třetiny měl dostat vítěz. Americká oficiální místa Fischera předem varovala, že jeho účast je protizákonná. Před zraky mezinárodního tisku byl Fischer nafilmován, jak plive na písemný zákaz hrát. Po zápase na něj byl v USA vydán zatykač, který platil po celý zbytek Fischerova života a Fischer se již nikdy nevrátil do své rodné země.

Fischer vyhrál zápas 10:5 při 15 remízách. Pozorovatelé přesto podle úrovně jeho hry soudili, že je již za svým zenitem. Pak už Fischer až do smrti žádnou turnajovou partii nesehrál.

Po vítězném zápase Fischer znovu přestal hrát šachy. V rodné zemi měl status uprchlíka a jeho projevy zloby vůči USA se stupňovaly. Veřejně schvaloval teroristické útoky z 11. září 2001 a ačkoli byl sám židovského původu, proslul mnoha antisemitskými výpady.

Několik roků žil v Budapešti, kde navštívil rodinu Polgárových a analyzoval mnoho partií se sestrami Polgárovými. Klasické šachy považoval za mrtvé a dával přednost alternativním pravidlům Chess960, podle nichž hrával bleskové partie.

Od roku 2000 do roku 2002 pobýval Fischer na Filipínách v Baguiu. Obýval stejnou čtvrť jako filipínský velmistr Eugene Torre, jeho blízký přítel, který byl jeho sekundantem během odvetného zápasu se Spasským. Torre zde Fischera seznámil s dvaadvacetiletou Justine Ong, s níž pak Fischer zplodil dceru Jinky Ong, narozenou roku 2002, své jediné dítě.

Po nějakou dobu Fischer žil i v Japonsku s Miyoko Wataiovou, předsedkyní šachové federace Japonska, která s ním zůstala až do konce jeho života. 13. července 2004 byl Fischer zatčen na japonském mezinárodním letišti Narita, kde se pokoušel nastoupit do letadla do Manily, protože platnost jeho amerického pasu vypršela. USA požádaly o jeho vydání a japonské úřady odmítly Fischerův požadavek, aby mohl zůstat v zemi a přikázaly jeho deportaci. Fisher se ve vazbě zřekl USA, snažil se neúspěšně získat německé občanství po svém otci a počátkem roku 2005 požádal o azyl na Islandu. V březnu 2005 mu z humanitárních důvodů islandský parlament jednomyslným rozhodnutím udělil občanství a 23. března 2005 mohl Fischer odletěl z Japonska do Reykjavíku, kde se s Miyoko Wataiovou usadil.

Fischer dlouhou dobu trpěl nemocí ledvin. V listopadu 2007 byl hospitalizován v nemocnici v Reykjavíku, ale v prosinci odmítl další lékařskou pomoc a vážně nemocen se vrátil domů. Zde 17. ledna 2008 zemřel ve věku 64 let na selhání jater. Magnús Skúlason, který zůstal s Fischerem až do okamžiku smrti řekl, že Fischerova poslední slova byla: „Nic netiší bolest tak jako lidský dotek.“ Fischer byl v úzkém kruhu nejbližších pohřben dne 21. ledna 2008 ráno v Laugardæliru, asi 60 kilometrů od Reykjavíku.

Na otázku, proč byl Fischer tak výjimečný šachista hledal odpověď GM Luděk Kaválek: „Především, jeho znalost hry a její minulosti byla enormní. Byl lačným čtenářem, hltajícím každou šachovou knihu nebo časopis, který mu přišel do rukou. Studoval ostatní šachové velikány a vybíral si jejich nejlepší myšlenky, na kterých se zdokonaloval. Jeho hra v zahájení byla smrtící. „Jakmile získá Fischer ze zahájení třeba jenom malinkou výhodu, začíná hrát jako stroj. Nemůžete ani doufat, že by udělal nějakou chybu,“ řekl po prohraném kandidátském zápasu v roce 1971 bývalý mistr světa Tigran Petrosjan. Fischerovy nejlepší partie byly krystalicky čisté, jednoduché a krásné. Jeho útoky měly přesnost laserového paprsku. Koncovky hrál přesněji než legendární Jose Raul Capablanca. Logiku skrytou za Fischerovými tahy je jednoduché pochopit, ale jen velice těžko je ji možno napodobit. Byl komplexním šachistou s ohromnou vůlí po vítězství. Dalo by se říct, že hrát proti němu bylo přímo děsivé.“

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mistrovstv%C3%AD_sv%C4%9Bta_v_%C5%A1achu