Jára Cimrman a jeho přínos šachu

Ve volném pokračování se dnes vracíme k odkazu českého génia Járy Cimrmana.
  
 
Pátráním ve vzpomínkách Richarda Rétiho se ukázalo, že i Cimrmanův vliv na vývoj šachu byl zásadního rázu...ale začněme od začátku...

V počátcích své šachové kariéry se Cimrman pravidly příliš nezaobíral a věnoval se převážně bojové strategii. Ve vzpomínkách jednoho jeho spolužáka se dočteme, že Cimrman zcela znehodnotil jeho dřevěnou šachovnici, když do ní pomocí řezbářského dlátka vysekal hluboký zákop (vedoucí od a6 přes e6 až po h7), prý aby se mohl lépe bránit jeho útoku. Po následné pěstní potyčce se Cimrman trochu umoudřil, ale přesto ještě dlouho potom bylo jeho hlavní zbraní klubko ostnatého drátu, kterým umně obehnával svoje milované figurky.

Za těchto okolností není divu, že soupeři o Cimrmana příliš nestáli, a tak hrál Jára nejčastěji v koupelně proti svému odrazu v zrcadle. Zde se Mistr mohl konečně vyřádit podle svého - pravidla nepravidla. Pochopitelně většina těchto zápasů končila remízou, protože na šachovnicích pokrytých ostnatým drátem a dýmovnicemi si Cimrman těžko mohl zasadit smrtelný zásah. Kromě toho figurky naskákané v zákopech ani nemohl vidět. Později to však omlouval slovy: "Přece si nebudu dávat šach. To bych si vůbec nezahrál."

Přestože se zákopy a zátarasy v šachovém světě neujaly (stejně jako ruční minigranáty vhazované při útoku na šachovnici), některé z Járových netradičních postupů se nakonec staly součástí šachových pravidel. A zde musíme na prvním místě jmenovat "braní mimochodem".

Vzhledem k svéráznému charakteru Cimrmanovy hry se často stávalo, že se mu uprostřed hry nedostávalo pinčlíků. Aby tento deficit vyrovnal, Cimrman potajmu odebíral soupeřům figurky. Tu šlohl střelce, tu nepozorovaně stáhl jezdce a někdy si troufl i na královnu. Samozřejmě občas se stalo, že byl při manipulaci přistižen a pak se bránil slovy "..to bylo braní mimochodem". Šachistům to zpočátku lezlo na nervy, ale s léty si metoda získávala respekt a byla nakonec včleněna (za přísně určených podmínek) do šachových pravidel. Jistá Cimrmanova horlivá ctitelka dokonce tvrdila, že i ji si Cimrman chtěl "vzít mimochodem". Tuto zprávu však pokládáme za přehnanou.

Další Cimrmanovou novinkou byla rošáda. Dr. Fiedler z Vídně se sice domnívá, že rošáda byla výsledkem Cimrmanova "kroku stranou", pravda je však trochu jiná. Rošáda nebyla krokem stranou, ale krokem na stranu. Cimrman se totiž správně dovtípil, že i v průběhu bitvy může na Jeho Veličenstvo přijít nějaká ta tělesná potřeba a jelikož na šachovnici nejsou žádné buky ani duby, za které by bylo možno si odskočit, je nutno si odskočit "za věž", která je za tímto účelem vtipně přemístěna. Tomu odpovídá i vžitá terminologie - malá rošáda (odskok na malou stranu) a velká rošáda (odskok na velkou).

V oblasti strategie se zase Cimrman proslavil zavedením tzv. "oběti". Za nepříznivé situace na šachovnici (ve které byl Mistr prakticky pořád) mu kolikrát nezbylo, než domáhat se pomoci "shůry" a obětovat nějakou tu figuru. Cimrman tak zpravidla činil sekáčkem na maso, kterým svým jezdcům a střelcům v kritických fázích boje bez milosti stínal hlavy. Zda mu to pomohlo nevíme. V každém případě se však "oběť" stala součástí arzenálu všech slavných šachistů, z nichž někteří se neštítili ani oběti dámy, na kterou by gentleman Cimrman sekáčkem nikdy nesáhl (s možnou výjimkou výše uvedené ctitelky). Cimrman sám propracoval techniku oběti k naprosté dokonalosti, jak se můžeme přesvědčit v jeho půvabné brožurce "Šlachy snadno a rychle". Pokud se snad čtenář z názvu domnívá, že Jára se zde zabývá převážně technikou obětování koně, tady je na závěr malý citát z díla: "Za žádných okolností neobětujeme krále. To by se nám později mohlo vymstít".

Zcela bezedná je studnice Cimrmanových zahájení. Namátkou jmenujme

1. e2-e5 (tzv. "zuřivý pěšec") někdy až e7 a srážka s černým pěšcem

1. Jb1-b3 ("tvrdohlavý kůň")

anebo

1. Sc1-c1 (tzv. "váhavý střelec").

Ještě daleko propracovanější měl Cimrman zahájení v pozici černého. Dovedně uměl čelit zejména tahu 1. e4, na který nejčastěji odpovídal

1. ... c5
2. Jf3 g6
3. c3 Krk

ano, okamžitě po zahrání třetího tahu bílým skáče Mistr soupeři po krku. Této technice se Cimrman naučil na Sicílii, kde pro místní mafii úspěšně vyvinul neprůstřelné figurky. Odtud pravděpodobně název "Sicilská obrana". Později Cimrman doporučoval i jiné (méně drsné) prostředky za účelem snížení protihráčovy koncentrace (foukání tabákového dýmu do obličeje, hlasité zpochybňováni směru soupeřova útoku a nebo v Čechách tolik populární kopnutí do holeně).

Rád však používal i "Francouzskou hru", tj.

1. e4 e6
2. d4 (d5 Jc6) ...

Čtete správně, ve druhém tahu použil Cimrman svůj nejnovější hit - "tah obouruč", tj. táhnutí dvěma figurkami současně. Všimněte si prosím, že druhým tahem také černý nenápadně přebírá iniciativu.

A koneckonců příkladem Cimrmanova mistrného zvládnutí tahu 1. e4 je i partie s Laskerem, citovaná kolegou Lukáškem (pozn. redakce - v partii Lasker-Cimrman byla použita tzv. Cimrmanova obrana 1.e4 f6! 2.d4 Kf7! 3.Sc4+ e6 4.d5 Df8!! - další průběh partie není znám). Bohužel zcela naopak tomu bylo pokud soupeř zahrál 1. d4, jak vyplývá z následující partie sehrané roku 1911 v Tanvaldu:

(Dámský gambit)
KODYTEK (bílý) - CIMRMAN (černý)

1. d4 a černý vzdal.

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že Cimrman zůstal i na šachovnici vlastencem. Nejlépe o tom vypovídá postřeh ze slavného utkání C/C (tedy Capablanca vs. Cimrman). Když kubánský velmistr zatlačil Mistra do defenzivy a po několika ostrých tazích ohlásil "Check!", Cimrman nezaváhal ani vteřinu:

"CZECH!!"

Jan Řeháček

(převzato z diskusní konference věnované Járovi Cimrmanovi)